V současném písemnictví lze nalézt různé definice dyspepsie - od dlouhých popisných až po krátké. Nejstručnější z nich definuje dyspepsii jako jakékoli nepříjemné nebo bolestivé pocity v nadbřišku.

Základní klasifikace dělí dyspepsie na funkční, organické a sekundární.
Funkční dyspepsie je samostatné onemocnění bez prokazatelného organického substrátu, jde o poruchu regulace příslušného úseku.
Organická dyspepsie provází organická onemocnění gastrointestinálních orgánů (nádory, záněty, cholelitiázu). Jde tudíž o symptomatologii jednotlivých definovaných nozologických jednotek s organickým podkladem. U organických dispepsií je známa primární příčina.
Příčinami organické dyspepsie jsou:
- luminální onemocnění gastrointestinálního traktu - vředová choroba gastroduodena, gastroezofageální reflux, výskyt nádorů v této oblasti, gastroparéza, malabsorpční syndrom, parazitární onemocnění atd.;
- onemocnění související s pankreatobiliárními poruchami - chronická pankreatitis, karcinom pankreatu, onemocnění biliárního traktu jako cholecystolitiáza, choledocholitiáza, dyskineze Oddiho svěrače atd.
Sekundární dyspepsie je někdy projevem negastrointestinálního onemocnění. Jejími příčinami jsou onemocnění jiných orgánů, metabolické poruchy nebo účinky farmak.
Onemocnění související se systémovými poruchami:
- diabetes mellitus,  
- onemocnění štítné žlázy,  
- renální insuficience,
  - koronární ischemie, atd.
Onemocnění související s užíváním určitých látek a léčiv, mezi které patří například:
- ethanol,
  - kyselina acetylsalicylová,  
- nesteroidní protizánětlivá léčiva (NSAID),  
- theophyllin,  
- digitalis,
  - kortikosteroidy,  
- kolchicin,
  - estrogeny,
  - metyldopa.
V odborné anglosaské terminologii se používají ještě tyto termíny a definice:
Horní dyspeptický syndrom (indigesce) jako soubor obtíží a příznaků souvisejících s příjmem potravy a s časnými i pozdním fázemi trávení (fáze precibální, cibální, postcibální a interdigestivní). Patří sem obtíže jako nechutenství, předčasná sytost, plnost a tlak po jídle, nemožné nebo neuspokojivé odříhnutí vzduchu po jídle, pomalé trávení. Často se časně vyskytují i přesněji definované příznaky: pyróza (gastroezofageální reflux), regurgitace (zpětný pohyb žaludečního obsahu do úst), nauzea, zvracení.
Horní dyspepticko-algický syndrom je vlastně spojení symptomů horního dyspeptického syndromu s bolestí v nadbřišku.
Dolní dyspeptický syndrom (dříve střevní dyspepsie) je soubor obtíží a příznaků souvisejících s činností střev a s defekací.
Dyspeptický syndrom je charakteristický spíše pro poruchy funkční, bolest pro poruchy organické, ale často se oba příznaky sdružují.
Funkční poruchy trávicího ústrojí jsou nejčastějším gastrointestinálním onemocněním. O vysoké četnosti dyspepsie svědčí údaje o 20% až 60% prevalenci v běžné populaci. Skutečná funkční (primární, neorganická) dyspepsie postihuje asi 30 % těchto nemocných. Podle některých údajů se jedná o nemoc celoživotní, s přechodnými dyspeptickými obtížemi se však během života setká prakticky každý člověk. Jen malá část populace navštíví lékaře.
Snaha o rozlišení mezi nemocnými s často vágními a necharakteristickými obtížemi vedla v roce 1988 k vytvoření podskupin. Podle této klasifikace se odlišují nemocní s tzv. reflux--like, ulcer-like, dysmotility-like a někdy ještě non-specific typem dyspepsie. Tato klasifikace však pravděpodobně nemá větší klinický význam.

Patofyziologie

V patofyziologii dyspepsie hraje roli celá řada známých faktorů a nepochybně i množství faktorů dosud neznámých. Přestože se etiopatogeneze tzv. funkční dyspepsie obecně považuje za nepříliš známou, víme, že poměrně významným způsobem se v ní uplatňují poruchy motility a tzv. neuromuskulární dysfunkce v horní části trávicí trubice.
Motilita trávicí trubice je odlišná po jídle i ve fázi trubice. Je regulována dvěma základními nervovými mechanismy, které mají složku zevní (extrinsic) a vnitřní (intrinsic) a složku humorální s endokrinní a parakrinní sekrecí působků.
Buňky hladkého svalstva jsou podněcovány elektrickou aktivitou. Základem trvalé elektrické aktivity v buňkách hladkého svalstva (elektrical control activity slow waves) je malý okrsek svaloviny ve stěně žaludku na rozhraní fundu a horní části těla v místě velkého zakřivení (oblast tzv. pacemakeru). Ten tvoří jakousi obdobu srdečního sinusového uzlu. Elektrické vlny se z něj šíří distálně a v určitých okamžicích jsou sledovány vznikem akčního potenciálu (electrical response activity spike potencial) a motorickou odpovědí v podobě kontrakce. Kontrakce se šíří distálně a cirkulárně s maximální frekvencí 3 cykly za minutu v žaludku, a až 4krát vyšší frekvencí v duodenu a tenkém střevě.
Kromě těchto tzv. fázických kontrakcí, jsou přítomny kontrakce tonické, typické zejména pro oblast proximálního žaludku a pro svěrače. Jsou to stahy s nižší amplitudou a delší dobou trvání.
Poruchy mohou postihovat izolovaně část trávicí trubice (proximální žaludek, distální žaludek, antroduodenální oblast tenkého střeva nebo několik úseků současně. Mohou vést ke změně evakuační doby žaludku (prodloužení, méně často zkrácení evakuační doby), nebo evakuační doba nemusí být vůbec ovlivněna.
Podle konkrétní poruchy pak můžeme u nemocných s dyspeptickými obtížemi rozlišit následující stavy:

Změny elektrické aktivity v oblasti žaludku a duodena
Elektrickou aktivitu lze měřit pomocí zařízení odvozeného od klasického EKG, tzv. elektrogastrografu. Opakovaně bylo zjištěno, že změna pravidelného rytmu elektrické aktivity z normálních 3 cyklů/min na hodnoty vyšší je spojena se vznikem obtíží, zejména nauzey. Je-li takový rytmus pravidelný, hovoříme o tachygastrii. Kromě gastroparézy, o níž se zmíníme dále, je tato porucha sdružená s prostou funkční dyspepsií typu dysmotility--like. Zajímavé je, že tito nemocní, i přes zmíněnou poruchu, mívají normální celkovou evakuační dobu žaludku.
Pokud je rytmus elektrické aktivity nepravidelný, převážně zrychlený (ale i zpomalený) jedná se o tzv. tachyarytmii (lze přirovnat k sick sinus syndromu). Bradygastrie pak znamená rytmus zpomalený na 1 - 2 cykly/min.

Poruchy motility proximální části žaludku
Hlavní funkcí proximální části žaludku je pomocí tzv. receptivní a zejména adaptivní relaxace zajistit uložení přijaté potravy při udržení stálého intraabdominálního tlaku a následně její posun do distální části trávicího ústrojí. Porucha může spočívat buď v nedostatečné kontrakci, nebo naopak nedostatečné relaxaci stěny proximálního žaludku.
Nedostatečnou kontrakci nacházíme u nemocných s tzv. gastroparézou. Ta je charakterizována prodlouženým vyprazdňováním tuhých i tekutých složek potravy do žaludku. Podle některých údajů ji lze nalézt u 30 - 50 % nemocných s dyspeptickými obtížemi. Jelikož však pro diagnózu gastroparézy musí být splněny obě podmínky, tedy porucha evakuace tuhých i tekutých částí potravy, předpokládá se, že čistá forma gastroparézy je vcelku vzácná. Častěji se vyskytuje jako gastroparéza sekundární (např. u diabetiků). Chronická forma idiopatické gastroparézy není častým jevem, kromě jiného se zde uvažuje o možné virové etiologii.

Porucha relaxace proximálního žaludku
Projevy této poruchy mohou být pocity plnosti, vzedmutí a tlaků v břiše po jídle. Ačkoli bychom i zde očekávali zhoršené vyprazdňování žaludku, kompenzační mechanismy v distální části žaludku zajistí zpravidla normální dobu evakuace. Vlastní příčinu obtíží pak lze zjistit velmi podrobným vyšetřením pomocí speciálního přístroje (barostatu), který registruje změny tlaků a objemu v žaludečním fundu.

Antrální hypomotilita
Snížená hybnost antra je rovněž spojena s dyspeptickými obtížemi. Jedná se o poruchu sice častou, ale zcela nespecifickou, která se může projevit jak ve fázi lačnění, tak i postprandiálně. Nepřímo pro ni může svědčit dilatace žaludečního antra v ultrasonografickém (USG) obraze, což je rovněž častý nález u pacientů s dyspepsií.

Poruchy antroduodenální koordinace
Antroduodenální koordinace zajišťuje nejen plynulý odchod tráveniny do tenkého střeva, ale i dostatečné zpracování, především rozmělnění obsahu v žaludku. Její porucha může vést buď ke zpomalenému vyprazdňování, nebo naopak k překotnému odchodu tráveniny do duodena a tenkého střeva, které není schopno dostatečně rychlého zpracování.

Porucha distribuce žaludečního obsahu
Tak, jako nedostatečně korelují dyspeptické obtíže s nálezem gastroparézy, není významný ani vztah mezi rychlostí vyprazdňování žaludku a stupněm obtíží. Jestliže však hodnotíme obtíže nemocného ve vztahu k rozložení žaludečního obsahu, zejména rozložení v proximální a distální části žaludku, nacházíme zřetelnou souvislost mezi rychlejším přesunem obsahu do distálního žaludku a obtížemi nemocného.

Porucha motility tenkého střeva
Jedná se o zejména o nekoordinované nepropulsivní kontrakce. Jsou ve srovnání s výše uvedenými stavy méně časté a bývají doprovázeny obtížemi dráždivého tračníku.
Vlastní příčiny motorických poruch jsou ve většině případů neznámé. Vzhledem k častějšímu výskytu dyspepsie u žen se uvažuje o hormonálních vlivech (progesteron, estradiol a prolaktin prodlužují průchod trávicí trubicí). Změny mohou být na úrovni zevní nebo vnitřní inervace, uvažuje se též o vlivu virových infekcí (herpes zoster, virus Epsteina-Barrové). V poslední době bylo zjištěno, že u pacientů s dyspepsií je přítomna hypersenzitivita receptorů 5HT v centrálním nervovém systému.
Kromě motorických poruch jsou často předmětem diskusí infekce Helicobacter pylori a tzv. viscerální hypersenzitivita u nemocných s dyspepsií. Pokud se týče toho, zda se infekce H. pylori ve větší míře uplatňuje při vzniku obtíží, jsou výsledky studií rozporuplné a nevedou k jednoznačnému závěru. Proti významu H. pylori v patogenezi dyspepsie svědčí např. skutečnost, že jeho výskyt u nemocných je prakticky stejný jako u symptomatických jedinců, a že většina osob s chronickou infekcí H. pylori je zcela bez obtíží.
Na druhé straně akutní zánětlivé změny mohou být spojeny se zvýšenou dráždivostí sliznice a se vznikem obtíží. Zdá se však, že většinou mají tyto obtíže charakter bolesti a jejich zařazení pod dyspepsii je sporné.

Klinický obraz

Obtíže nemocných jsou rozdílné - mohou se dost podstatně lišit podle typu onemocnění. Podle druhu obtíží se rozlišují různé typy funkční dyspepsie. Avšak ani v nich není jednota, rovněž neexistuje obecně uznávaná klasifikace. K symptomům patří např. pyróza, říhání, regurgitace, nauzea, zvracení, škytavka, merycismus (návrat potravy ze žaludku do úst a opětovné přežvýkání a polknutí), ruminace, nechutenství, bolest v břiše, plynatost, meteorismus, flatulence, tlak a napětí v břiše, borborygmy, naléhavá defekace, střevní kolika, zácpa, průjem atd.

Vyšetření

Při fyzikálním vyšetření břicha nacházíme pouze zvýšenou citlivost v epigastriu ve střední čáře. Diagnózu podporuje nález vegetativní stigmatizace (chladná a zpocená akra, třes prstů a víček, erythema pudendi, dermografismus, pulsová labilita, šlachová hyperreflexie). Kromě základního vyšetření laboratorního jsou přínosné ultrasonografie břicha, endoskopická vyšetření (gastroskopie, kolonoskopie), vyšetření stolice na kultivaci a parazitologické vyšetření.

Diagnóza

Pro diagnózu jsou určující symptomy: soubor dyspeptických obtíží vázaných na jídlo (časem nebo kvalitou), symptomy podpůrné (vegetativní labilita, poruchy funkce trávicího ústrojí) a nálezy vylučující organické onemocnění, které by mohlo objasnit obtíže.

Terapie

Léčba dyspepsie má několik součástí:
Je třeba provést úpravu životosprávy podle obecně platných zásad.
Další složkou léčby je psychoterapie, jejíž hlavní těžiště by mělo být ve vyjasnění konfliktních situací, ve vysvětlení spojitosti mezi gastroenterologickou symptomatologií a psychickou zátěží. U situací, které jsou pro pacienta neřešitelné, je účelné nemocného orientovat pozitivně jiném směrem (např. záliby).
Dietní režim je založen na respektování individuální tolerance, případně nesnášenlivosti určitých druhů jídel. Je účelné eliminačními dietami vyzkoušet možné intolerace (např. mléko a mléčné výrobky).
Medikamentózní léčba spočívá v podávání různých farmak. Odpověď na ně je individuální a je vhodné terapeutickým testem účinek léků ověřit. Je třeba vždy počítat s vysokým placebovým efektem.
K léčbě se používají přípravky ze skupin léků s antisekrečními účinky a prokinetik, pankreatické enzymy, psychofarmaka.
Do skupiny antisekreční terapie patří antagonisté H2-receptorů, selektivní parasympatolytika, inhibitory protonové pumpy, sukralfát, soli bismutu, analogy prostaglandinů. Mechanismus účinku spočívá ve snížení žaludeční sekrece kyseliny chlorovodíkové.
Prokinetika stimulují a normalizují motilitu trávicího ústrojí.
Pankreatické enzymy se používají především k substituční terapii při exogenní pankreatické nedostatečnosti, například při chronické pankreatitidě, u které snižují intenzitu zánětu a rozsah edému. Mají analgetický účinek u dyspeptických stavů i u bolestí při onemocnění pankreatu, mohou ovlivňovat imunitní systém svým účinkem na cirkulující imunokomplexy, případně mohou zvyšovat fibrinolytickou aktivitu a zlepšovat mikrocirkulaci.

Posudková hlediska

Pracovní schopnost je třeba posuzovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, nelze dát obecně platnou směrnici, protože objektivní kritéria úspěšnosti léčby nejsou k dispozici.