Deprese je závažné, léčitelné duševní onemocnění s celosvětově stoupajícím výskytem, jehož etiopatogeneze není dosud zcela objasněna.Ačkoliv je onemocnění značně rozšířené a odborníci mají poměrně dost informací, zůstávají  depresivní epizody stále často nediagnostikovány a neléčeny.

Publikace Martina Anderse, Terezy Uhrové, Jana Rotha a kolektivu "Depresivní porucha v neurologické praxi" (Galén, 2005), kterou hlavní autoři a pořadatelé spolu s dalšími vybranými odborníky předkládají,  vznikla na základě dlouhodobé spolupráce Psychiatrické a Neurologické kliniky 1. LF UK v Praze. Je členěna do dvou částí. První, obecná  se zabývá klinickým obrazem deprese,  typickými příznaky, somatickými symptomy a dalšími projevy onemocnění. Plně vyjádřená deprese je sice dobře poznatelná, ale  odlišení vlastní afektivní poruchy od deprese symptomatické je  diagnosticky obtížnější. Správná diagnóza je však určující pro stanovení úspěšné terapie a další průběh onemocnění a proto praktické klinické poznatky  a uvedení častých diagnostických omylů jsou cennou informací, zvláště pro lékaře jiných odborností. Terapii depresivní poruchy je věnovaná velká pozornost. Kapitola je zpracovaná podrobně s uvedením všech léčebných možností, s instruktivním přehledem současných antidepresiv, včetně klasifikace, mechanismus účinku a strategie terapie.

Elektrokonvulzivní terapie, jakkoliv je opředena nesprávnými tvrzeními a desinformacemi laické veřejnosti, představuje u indikovaných nemocných účinnou a bezpečnou léčbu - s minimem rizik a komplikací. Provádění je vyhrazeno psychiatrickým pracovištím, právě tak, jako další formy terapie (repetitivní transkraniální magnetická stimulace, stimulace nervus vagus, psychochirurgie a další.). Psychiatrie a neurologie se zabývá aktivitami nervového systému. Každý obor má však svůj specifický  přístup a pohled na pacienta. Neurologické nemoci mají mnoho psychopatologických příznaků a naopak psychiatrická postižení mohou mít příznaky neurologické (akineze, třes, nespavost apod.). Autoři upozorňují, že jakékoliv onemocnění má mimo vlastních příznaků také psychosociální dopad na pacienta. Proto by především neurolog i psychiatr  měli dobře znát problematiku diferenciální diagnostiky i základní terapii.Ale ani další (somatické) lékařské obory by neměly přehlížet psychiatrické problémy svých pacientů. 

Speciální, druhá část publikace uvádí depresivní poruchy jako doprovodnou symptomatologii při základním onemocnění jiného, než psychiatrického původu. Jsou to např. cévní mozkové příhody, při kterých prevalence výskytu depresí se uvádí v rozmezí 20 – 60 %. Deprese při nich zůstávají často nerozpoznány a neléčeny a vedou k negativnímu ovlivnění celkového stavu pacientů. Také výskyt depresivních poruch u pacientů s roztroušenou sklerózou je vyšší než v ostatní populaci, protože výrazně koreluje se sociálním stresem. Autoři uvádějí, že deprese při roztroušené skleróze reaguje velmi dobře na farmakoterapii.

Infekční choroby mohou vyvolat i u psychicky zdravých jedinců řadu psychosomatických příznaků, ať už se jedná o choroby celkové (sepse, pneumonie) nebo onemocnění postihující centrální nervový systém (meningitis, encefalitis, HIV, syfilis). Nové poznatky v diagnostice a léčbě epilepsií dokazují, že více než polovina nemocných trpí zároveň nejrůznějšími psychickými obtížemi, deprese je zde nejčastější komorbiditou. Koincidence depresivních projevů se syndromem demence se vyskytuje často a je obecně známá. Těžce depresivní pacienti (dokonce i v mladším věku) mohou v důsledku poruch nálad jevit až známky pseudodemence. Depresivní příznaky ve vyšším věku jsou někdy snadno přehlédnutelné a zůstávají neléčené.

Vznik psychických poruch u Parkinsonovy choroby (extrapyramidová onemocnění) má mnoho podkladů. Také farmakologická léčba může působit mentální poruchy. Psychopatologie se vyskytuje u 50 – 90 % nemocných a deprese bývá dokonce jedním z prvních příznaků Parkinsonovy choroby, právě tak jako u další extrapyramidové poruchy  – Huntingtonovy nemoci, kde mohou být symptomy neurologické i psychiatrické. Autoři stručně upozorňují také na depresivní poruchy u dalších extrapyramidových onemocnění (tiky, Tourettův syndrom).

Deprese u pacientů po poranění mozku nejsou jen odezvou na traumatickou událost, patofyziologie je komplexní a zahrnuje biologické i strukturální faktory, včetně faktorů funkčních. Diagnostika deprese po mozkovém traumatu není jednoduchá, ale je-li špatně léčena nebo nepoznána, rovněž negativně ovlivňuje stav pacienta. Značně obtížná je diagnostika  deprese u pacientů s mozkovým nádorem. Deprese u pacientů s chronickou bolestí může být vyvolána základním onemocněním nebo medikací, přitom bolest i deprese mohou být výsledkem společného působení stresu na organismus. Antidepresiva mají mimo své specifické působení také účinek analgetický.

Depresivní poruchy u neurologických onemocnění v dětském věku a u adolescentů včetně diagnostických problémů a neočekávaných výsledků farmakologických studií (např. vztah deprese a léčba hypolipidemiky) jsou zpracovány zvláště. Závěrečnou kapitolou jsou komplikace antidepresivní a thymoprofylaktické terapie.  

Přílohy v závěru výborně dokumentují v přehledných tabulkách diagnostická kritéria depresivních poruch, algoritmus terapie deprese a další instruktivní údaje doplňující tuto výbornou publikaci. Odborné citace jsou součástí jednotlivých kapitol. Kniha je i dle autorů určena neurologům, ale bude velice cennou pomůckou praktickým lékařům, internistům, pediatrům a všem, kteří se zajímají o nejnovější poznání v oblasti  depresivních poruch a o možnostech terapie. Deprese většinou může doprovázet každé somatické onemocnění a vždy zhoršovat jeho  průběh. Toto memento zaznívá v podtextu pro každého zodpovědného lékaře!

Galén, 2005, vydání první, 280 str.