22.12.2003 Celá páteř je jednotným osovým orgánem těla. Činnost jejích jednotlivých částí (krční, hrudní, bederní, křížová, kostrč) je navzájem tak funkčně propojena, že není možné (a tudíž ani správné) vyšetřovat a léčit jen jednu část.

Pohyblivost páteře, která je podmínkou její správné funkce, zajišťují spojení jednotlivých obratlů, tj. meziobratlové ploténky, meziobratlové klouby, meziobratlové vazy a svaly, a svaly a vazy propojující páteř s okolními kostmi či tělovými segmenty. Mezi dvěma sousedními obratli je meziobratlový otvor, kterým procházejí nervy z míchy a do míchy. Nervové dráhy v nich jsou informační (dostředivé) a řídící - povelové (odstředivé).
Dostředivé dráhy přenášejí informace o stavu a činnosti všech orgánů (např. na páteři o stavu kloubů, vazů, svalů, o jejich poloze, napětí, pohyblivosti, namáhání). Odstředivé dráhy přenášejí povely, na něž reagují periferní orgány (např. svaly na páteři). Velké množství informací i povelů probíhá souběžně a nepřetržitě. O způsobu provedení povelu a jeho výsledku jsou okamžitě informována centra, která podle těchto informací pohyb korigují a upřesňují (tak zvaná zpětná vazba).

Útlak míšních kořenů

Nervové svazky procházející meziobratlovými otvory tvoří míšní kořeny, a poruchy v oblasti tohoto průchodu jsou nejčastější příčinou obtíží s páteří.
Míšní kořen, který má být volně uložen v meziobratlových otvorech, může být právě zde nadměrně namáhán např. tlakem, napínáním nebo ohybem. Meziobratlový otvor tvoří dva sousední obratle, které se navzájem vůči sobě pohybují. Jednou z podmínek bezporuchové činnosti páteře je tedy přiměřená velikost otvoru (respektive tunelu) pro míšní nerv, a to jak v klidu, tak při pohybech páteře. Při nich se tvar otvoru může měnit - jeho horní kostní polovina se pohybuje proti dolní polovině a tím se kulatý nebo oválný tunel může zplošťovat. Navíc část přední stěny tunelu tvoří meziobratlová destička a v zadní stěně je štěrbina meziobratlového kloubu s ostrými hranami kloubních ploch, které mohou při vzájemných pohybech zasahovat až do meziobratlového otvoru. Zejména tyto dvě struktury, tj. ploténka a meziobratlový kloub, mohou ovlivňovat průchodnost tunelu a dráždit zde uložená nervová vlákna či jejich obaly.
Může nastat i situace, kdy k útlaku nervu dojde nikoliv zúžením otvoru, ale zvětšením objemu nervového kořene, například jeho otokem. Otokem může nervová tkáň zareagovat i jen na jednorázové poranění, kdy např. při jednom nepřiměřeném pohybu mezi dvěma obratli se může přední hrana plošky kloubního výběžku jednoho obratle jen krátce dotknout míšního kořene.
K tomuto pohybu může dojít zvláště za situace, kdy je porušena celková pružnost páteře, kdy se pohyb celé páteře nerozkládá na všechny obratle (jako při ohnutí proutku), ale v důsledku blokád (tedy nepohyblivosti několika obratlů vůči sobě) se tyto úseky chovají jako neohebná roura. Za této situace dojde v místě nadměrného a násilného ohybu k mechanické poruše. Jedná se tedy o neobvyklý pohyb v jednom úseku páteře do krajní meze nebo až za ni, který může něco poškodit či poranit. (Při normálně pohyblivé páteři by se pohyb rozložil na větší úsek páteře a nedošlo by k jejímu poškození.)
Na jednorázové a dále již netrvající poranění kořene dobře terapeuticky účinkují antiflogistika ovlivněním edému nervové tkáně. Splasklý kořen pak už není utlačován v kanálu a může dojít k reparaci jeho poškození.
Pokud je bolest způsobena zvýšeným tlakem na tkáně segmentu v důsledku zvýšeného tonu (napětí) paravertebrálních svalů, mohou být terapeuticky účinná myorelaxancia. Jelikož samotná bolest vyvolává hypertonii paravertebrálních svalů (obranný, segmenty imobilizující reflex), mohou být účinná i analgetika.
Veškerý účinek všech těchto léků je však podmíněn tím, aby dráždění bolestivých struktur nepřetrvávalo. Pokud není odstraněna příčina trvalého dráždění, je účinek těchto léků nulový, minimální nebo krátkodobý a spíše je organismus zbytečně ohrožen jejich nežádoucími účinky.
Častou chybou bývá dlouhodobé podávání léku, který je neúčinný. Je také nutné počítat s tím, že účinek konkrétního analgetika, antiflogistika, antirevmatika i myorelaxancia je vysoce individuální a nelze jej předem odhadnout. Lék, který je účinný pro jednoho pacienta a v jeho situaci, nemusí mít žádný účinek u jiného pacienta se stejnými obtížemi.
Další chybou je používání medikamentů při nevhodném pohybovém režimu. Například infuze s analgetiky a myorelaxancii uvolní veškerou svalovinu (a až na posledním místě hypertonické svaly). Povolí tedy i celý svalový korzet zpevňující páteř. Takto znestabilněná páteř vyžaduje polohu vleže po dobu myorelaxačního účinku. Podávání těchto infuzí ambulantně pacientům, kteří budou cestovat domů dopravními prostředky vsedě, je proto zcela nesmyslné. Myorelaxancia se rovněž nemají podávat pacientům, kteří ve svém denním režimu sedí, stojí či pracují ve vynucených polohách, kde jen perfektně fungující svalový korzet chrání páteř před poškozením. I pacienti v pracovní neschopnosti často sedí u televize (navíc na nevhodném nábytku - křeslo, gauč), a tím si mohou udržovat nebo zhoršovat své obtíže. Tyto pacienty je třeba upozornit, že mají buď ležet, nebo chodit.

Poruchy pohyblivosti páteře

Poruchy pohyblivosti páteře nemusí mít žádné klinické příznaky, nebo mají jen příznaky od páteře vzdálenější, které si však nezkušený člověk nedá do souvislosti s poruchou páteře.
Pokud jsou v meziobratlovém otvoru drážděna vlákna pro bolest, začne být dráždění vnímáno jako bolest. Bolest se může projevovat (tedy promítat do mozkových analyzátorů bolesti) jak do místa útlaku (tedy do oblasti páteře), tak do jakéhokoliv místa, kde se nacházejí nervová zakončení drážděného nervu (myotom, dermatom, viscerotom).
Například dráždění jednotlivých vláken vedoucích do horní končetiny může imitovat bolesti v rameni, nebo bolesti v lokti na palcové straně (tzv. tenisový loket) nebo na malíkové straně (tzv. oštěpařský loket), nebo prstů, a to jak na malíkové straně, tak na palcové straně, tak také prstů středních.
Drážděním vegetativních vláken nervového kořene dochází k poruchám cévního zásobení (syndrom kropenaté dlaně) a k poruchám odtoku lymfy. Porucha cévního zásobení (okrsková vazokonstrikce) svalů a jejich úponů je činí náchylnějšími k přetížení (úponové syndromy, mikro- či makroruptury). Edém v karpálním tunelu vyvolá pravý syndrom karpálního tunelu (včetně pozitivních EMG nálezů). V případě cervikobrachiálního syndromu je však etiologickou léčbou odstranění dráždění vegetativních nervů způsobujícího edém, a nikoliv operace na periferii. Odhaduje se, že více než polovina operovaných pro syndrom karpálního tunelu je operována zbytečně.
Pokud jsou drážděna vlákna pro vnímání citlivosti, dochází k poruchám, které jsou vnímány mnoha možnými způsoby, např. jako brnění, mravenčení, pálení, nadměrná citlivost na dotyk, teplo či chlad, nebo naopak snížená, v horším případě až vymizelá citlivost na tyto podněty. Poruchy vnímání (a to i těžké, např. úplná necitlivost) mohou být krátkodobé či přechodné, a proto většinou neškodné (což patrně zažil skoro každý při takzvaném přeležení horní končetiny či přesezení dolní končetiny) a zmizí samy bezprostředně po odstranění útlaku. Mohou však být také dlouhodobé a pak jsou závažné.
Zdrojem bolesti může být nejen dráždění nervů v meziobratlových prostorech, ale i dráždění z meziobratlových kloubů (např. nejčastěji z přetížení jejich pouzder), ale i bolesti periostu pod slepenými, nepohyblivými a tudíž na tah a skrut namáhanými kloubními chrupavkami. Ty mohou v důsledku nedostatečné výživy ještě více degenerovat, a tím ztrácet i potřebnou pružnost a kluznost.
Bolet mohou přetížené meziobratlové vazy a vazy spojující páteř s okolním skeletem (např. lebkou nebo pánví). Bolet mohou i přetížené svaly, které na podráždění reagují nejčastěji stažením svých vláken (kontrakturou). Zde bolest vyvolává jednak samotné toto stažení, jednak objemnější stažená vlákna utlačují cévy, které zásobují sval, a jeho nedostatečné prokrvení se projevuje opět bolestí.
Bolet mohou i úpony svalů v oblasti jejich zanoření do okostice, nebo může bolet úponová šlacha či část svalu ve větším rozsahu. Bolet mohou celé svaly, nebo naopak jen jejich malé oblasti. Tak vznikají bolestivé body ve svalech, fasciích, šlachách či na periostu (trigger points).
Je třeba si uvědomit, že na páteř se upínají i dlouhé svaly, a také zde začínají řetězce funkčně souvisejících a na sebe navazujících svalů, které mohou zasahovat druhým koncem až na velmi vzdálená místa, a také zde (nebo až zde v průběhu svalu) mohou bolet.
Pokud jsou drážděna vlákna vedoucí ke svalům, dochází v nich k oslabování síly (paréza), zpočátku nepatrnému, které však může při těžším a hlavně delším útlaku skončit úplnou obrnou (plegie).
Kromě přímého postižení nervových vláken útlakem může dojít k náhlému oslabení svalové síly i reflexně, když prudká bolest vypne obranným reflexem svaly na míšní úrovni a může způsobit např. podklesnutí dolní končetiny, pád zdvižené horní končetiny nebo upuštění předmětu, který končetina drží.
Bolest způsobí reflexně oslabení svalové síly nebo brání posilování svalů. Proto nemá smysl provádět bolestivé cviky za tímto účelem. To platí obecně, nejen pro svaly trupu.
Postižena nemusí být všechna vlákna; zvláště nejsou-li drážděna vlákna pro bolest, mohou vznikat nenápadné změny, na něž se přijde, až jsou-li většího rozsahu. Jsou to např. poruchy čití (hmat, vnímání polohy a pohybu), které se projeví vypadáváním předmětů držených v ruce (protože není dostatečně vnímána váha a povrch předmětu a není pak správně nastavena síla stisku) nebo popálením pro teplo necitlivé oblasti, nebo také poruchami rovnováhy z porušeného vnímání stavu dolních končetin. (Poruchy rovnováhy a závratě však častěji vznikají od dráždění z oblasti nesprávně fungující krční páteře). Na poruchy inervace svalů někdy upozorní až viditelná vychudnutí drobných svalů ruky nebo zakopávání při ochabnutí zvedání špičky nohy. Velmi dobře použitelným jednoduchým testem na oslabení svalů dolních končetin je chůze po patách či chůze po špičkách.
Je mnoho pacientů, kteří se s těmito ?nepříliš? nápadnými poruchami dostanou do zdravotnického zařízení, až když z těchto důvodů upadnou a způsobí si úraz.
Vertebrogenní obtíže, které vzniknou současně s úrazem (zvláště při pádech a nárazech), jsou často přehlédnuty, neléčí se, a pacient se trápí obtížemi, které jsou většinou snadno odstranitelné. (Klasickým příkladem jsou tzv. postokomoční syndromy, z nichž více než 80 % tvoří přehlédnuté poúrazové bloky krční páteře.)

Význam a vztahy jednotlivých úseků páteře

Krční páteř (C 1-7) je nejpohyblivějším úsekem páteře. Je zde rovněž na poměrně krátkém úseku nejvíce pohyblivých elementů a také největší množství anatomicky diferencovaných svalů zajišťujících stabilitu i pohyblivost této oblasti. Nejvíce namáhanou částí celé páteře je přechod pohyblivé krční páteře do hrudní (Th) páteře, kterou fixuje hrudník, obzvlášť jeho horní apertura. (I v mechanice neživých struktur, všude tam, kde pružná část přechází v pevnou, dochází nejrychleji k opotřebení materiálu.)
Hlavním úkolem krční páteře je zajistit postavení hlavy pro potřeby vidění. Až na dalších místech jsou potřeby sycení, řečové a mimické komunikace.
Z hlavní funkce také vyplývá, proč si pacienti i s výrazným omezením hybnosti krční páteře této poruchy nevšimnou (otáčejí jen očima a trupem) a proč je také obtížné je naučit speciální cviky na udržení pohyblivosti jednotlivých úseků krční páteře. Lidé (i zvířata) jsou zvyklí vykonávat komplexní pohyby hlavou, minimálně vnímají její postavení, a dělá jim potíže provést zde čistý pohyb (např. čistou rotaci v maximálním předklonu či záklonu jako automobilizační a autodiagnostické cviky na C a CTh oblast), nebo naopak provést isometrické posilovací cviky krčního svalstva bez pohnutí hlavou.
Hrudní páteř (Th 1-12) je nejdelším úsekem páteře a její dlouhý oblouk se nejvíce podílí na tlumení nárazů ve svislém směru (např. při chůzi, běhu, při sezení na koni nebo v drkotajících dopravních prostředcích). Pohyblivost hrudní páteře omezuje hrudník (žebra, hrudní kost, klíční kost).
Bederní páteř (L) je druhou nejvíce pohyblivou částí. Přes bederní páteř se přenášejí síly a pohyby mezi horní a dolní polovinou trupu, respektive mezi trupem a pletencem dolních končetin včetně pánve. Bederní páteř přenáší pohyby pánve při chůzi, ale i při pohybech vsedě či ve stoji na pružení a vlnění celé páteře. Toto vlnění při pohybech (zvláště při chůzi, a nejvíce při chůzi do kopce nebo do schodů) považujeme za nejvýznamnější impulsy (a také nejvhodnější cvičení) pro udržení pohyblivosti celé páteře. Ohybově namáhaným místem je přechod mezi pohyblivou bederní páteří a pevnou pánví, kde navíc dochází k největšímu tlakovému zatížení. Tomu jsou zde uzpůsobeny i nejmohutnější obratle, klouby a ploténky. Bederní páteř je také místo s patrně ještě nedokončeným vývojem, a proto se zde nachází nejvíce anatomických odchylek od normy.
Pro stabilitu L páteře jsou významné i břišní svaly, zejména šikmé a příčné, ačkoliv jsou anatomicky od páteře vzdálené.
Struktury lumbosakrální oblasti reagují bolestí na poruchy páteře jen ve vyšších úsecích, a proto někdy najdeme při bolestech v oblasti beder jen poruchy hybnosti krční a hrudní páteře. Bederní páteř je přitom normálně pohyblivá, ale jen bolí. To je také důvod, proč považujeme místní léčbu bolestí v L oblasti bez vyšetření celé páteře za nedostatečnou.
Všechny ploténky ztrácejí věkem původní obsah vody, zmenšují svůj objem a stávají se tužšími a pevnějšími. Čím je člověk starší, tím menší je riziko výduti či výhřezu ploténky. Proto u starších lidí mohou mizet nebo se minimalizovat dlouholeté obtíže v bederní oblasti. Snižování plotének se také projeví snížením tělesné výšky (často ještě spolu se zvětšováním hrudní kyfózy). Pacienti jsou často překvapeni při našem přeměření, že jejich údaje (často u mužů z vojny a u žen z doby, kdy se vdávaly) se liší o 3 - 15 cm.

Mechanismy a příčiny vertebrogenních poruch

V celém světě je známá česká vertebrologická škola, která se může pyšnit jmény Lewit, Janda, Jirout, Véle a řadou jejich žáků a následovníků. Přesto není dosud jednotný názor na to, co je vlastně mechanismem vertebrogenních poruch a co se vlastně "napravuje" při manipulačních a mobilizačních zákrocích na páteři.
Nejprokazatelnější a jasnou poruchou je výhřez meziobratlové ploténky. Stav meziobratlových plotének byl a často dosud je veden jako jediná nebo hlavní příčina vertebrogenních obtíží. Vysunutí části meziobratlové ploténky nebo její výhřez totiž lze objektivně prokázat zobrazovacími metodami a jsou viditelné i při operaci. Stejně tak jsou anatomicky prokazatelná zúžení meziobratlových otvorů z jiných příčin (výrůstky, srůsty, úrazy, nádory aj.) nebo zúžení míšního kanálu.
Útlak kořene (či míchy) výhřezem ploténky je tedy nezpochybnitelný. Jeho příznaky jsou stále důvodem pro rychlé operační odstranění útlaku. Jsou jimi:
- zhoršující se kořenové projevy (subjektivní a objektivní) nebo poruchy mikce;
- pozitivní laboratorní nález (kontrastní RTG, CT, MR);
- shoda klinického a laboratorního nálezu;
- neúspěšná konzervativní léčba.
Složitější je však vysvětlení bolestí zad u chronických obtíží s proměnlivými subjektivními obtížemi i objektivním nálezem. Mění se i výška postižení a někdy i strany. Že by takto putoval trvalý mechanický útlak, to je (až na výjimky) málo pravděpodobné. Zpočátku totiž byli zobrazovacími metodami vyšetřováni jen pacienti s těžkými obtížemi, u nichž byl nález téměř vždy pozitivní: vyklenutí či výhřez ploténky. Až později, když rozšíření těchto metod umožnilo podrobnější výzkum i vyšetření osob bez obtíží, se ukázalo např. v jedné studii, že jen 36 % osob bez bolestí zad mělo normální nález při vyšetření metodou magnetické rezonance. U celé poloviny vyšetřovaných bylo patrné vyklenutí alespoň jedné meziobratlové ploténky, 27 % mělo částečný a 1 % úplný výhřez disku. Přitom nálezů na ploténkách i meziobratlových kloubech s věkem přibývalo.
Úspěšnost manuální terapie vedla k představě mechanických bloků zaseknutých meziobratlových kloubů. Této teorii však neodpovídají pozorování, že k uvolnění bloku může dojít i jinak než mechanicky, např. akupunkturou, nebo jen po nahřátí zablokované oblasti, nebo po analgetizující léčbě. I tyto zkušenosti svědčí o tom, že se na vzniku bloku (nazývaného už jako funkční blok) i na jeho odstranění asi musejí podílet i další mechanismy (klouby, vazy a svaly páteře, až po centrální zpracování informací o pohybovém systému a regulace jeho stavu).
Pod pojmem bolesti zad nebo vertebrogenní syndrom se tedy může skrývat několik postižení, od útlaku kořene vyhřezlým diskem přes poruchu meziobratlového kloubu až po změny funkce celkové dynamiky páteře. A v důsledku úzkých vztahů se tyto poruchy mohou vyskytovat i současně. Potíže se mohou vzájemně násobit a potom odstranění i jedné příčiny může výrazně zlepšit celkový stav pacienta.
Předpokládáme, že mechanismem blokády je slepení chrupavek meziobratlových kloubů v důsledku vymizení jemné vrstvy tekutiny (filmu) na jejich povrchu. Suché chrupavky pak nekloužou a kloub je tím vyřazen z funkce. Slepená může být malá ploška, ta se může uvolnit i běžným pohybem (a odlepení může být provázeno chrupnutím), nebo se může slepit téměř celá kloubní plocha a k jejímu uvolnění je pak třeba větší síly (nebo speciálně cílené síly odborníka). Uvolnění velkých ploch dlouhodobě zablokovaných někdy nelze provést bez další přípravy, která sníží napětí svalů v okolí zablokovaného segmentu (teplo, laser, ultrazvuk, myorelaxační elektroléčba, vazivová masáž aj.).
Příčinou nedostatečného množství kloubní tekutiny (mazání), ale tím také výživy chrupavek je nedostatečný pohyb kloubu. Ten musí být především častý. Pohyb v kloubu je podmínkou pro dopravu tekutiny, vytvářené na vnitřní straně kloubního pouzdra, dovnitř do kloubu na jeho třecí plochy. V klidu, a zvláště při zvýšeném tlaku na chrupavky (např. při nehybném a delším sezení, stání, ale i ležení, nebo při zvýšeném napětí svalů kolem páteře např. při stresu) dochází k většímu vytlačování tekutiny z kloubních ploch až k úplnému vymizení filmu mazajícího a vyživujícího chrupavky. Chybění vyživující tekutiny urychluje též degeneraci chrupavky, proto se má pohyb v kloubu uvolnit co nejdříve, tedy nejlépe ihned, např. po zjištění poruchy samotným pacientem (autodiagnostika) jeho vlastními nacvičenými cviky nebo triky (automobilizace).
Postupně degenerující chrupavka má horší mechanické vlastnosti, především pružnost a kluzkost. Přilepená kloubní chrupavka se při pokusu o pohyb deformuje a dráždí receptory bolesti v subchondrální kosti. Bolet mohou i marně zapínané krátké meziobratlové svaly (které se snaží provést centrálně naprogramovaný pohyb) nebo nehybné kloubní vazy (které se mj. též zkracují, což může bolet až po obnovení pohybu).
Bolest vyvolává zvýšené napětí páteřního svalstva, v důsledku toho se dále zvyšuje tlak nejen v kloubu postiženém, ale i v kloubech okolních i vzdálených, a zde pak dochází k dalším omezením pohyblivosti.
V klidu se dostává tekutina do kloubní štěrbiny jen vzlínáním a pronikne až do středu kloubu, jen pokud jí v tom nebrání nadměrný nitrokloubní tlak (z dříve zmíněných důvodů). Při pohybu tekutina snadněji vniká do kloubní štěrbiny a roztírá se po celých kloubních plochách. Při rotačních pohybech do krajních poloh se maximálně napínají kloubní pouzdra, zvyšuje se tlak v postranních kloubních kapsách a tímto zvýšeným tlakem se vtlačuje tekutina do kloubní štěrbiny.
Z této představy tedy vyplývá, že pohyb v každém meziobratlovém kloubu je podmínkou pro dobrou statickou i dynamickou funkci páteře. Jakmile se přestane pohybovat jeden kloub, znamená to přinejmenším zvýšené namáhání druhostranného kloubu, což může vést ke konkrétním obtížím. (Omezení pohybu na jedné straně a bolest na straně druhé je běžným nálezem každodenní praxe vertebrologů.) Poruší se i rovnoměrné rozložení pohybu páteře na více meziobratlových kloubů a další klouby jsou zatěžovány více, než je obvyklé. Bolest z přetěžovaných kloubů zvýší napětí svalů kolem páteře, a tím se problém rozšiřuje na více oblastí.
Pochopitelně ke změnám dochází nejčastěji v těch oblastech, kde je vzhledem ke stavbě a funkci páteře větší mechanické namáhání (v těchto místech je také možno očekávat horší stav chrupavek), anebo naopak tam, kde je pohyb minimální a kde může snadno dojít k vytlačení tekutiny pokrývající povrch kloubních chrupavek.
Zvýšení napětí svalů kolem páteře zjistí odborník hmatem. Často palpačně nalezneme podél páteře provazce stažených svalových snopců v jednom svalu, které však plynule přecházejí do svalů sousedních. I tyto palpační nálezy svědčí o tom, že funkce páteře není zajišťována izolovaně jednotlivými svaly, ale je řízena souhrnně, ve svalových řetězcích, které přesahují objem jednoho svalu. Ani v tomto svalu však nezahrnují všechny jeho snopce.
Mechanické uvolnění kloubní pohyblivosti pak znamená odtržení slepených kloubních chrupavek, k němuž může dojít samovolně, nebo cíleným zákrokem postupným (trakce, mobilizace, pružení, rozviklávání drobnými pohyby) nebo nárazovým (manipulace). Při všech těchto manévrech dáváme přednost tahu a současnému oddálení chrupavek (tedy trakčním manévrům před čistě rotačními či před posuny do stran). Oddálením chrupavek s následným pohybem se obnoví mazový film na chrupavkách, a tím i pohyblivost kloubu.
Při dlouhodobých blokádách tento film, a zejména chrupavky jím vyživované, nejsou bezprostředně po uvolnění ještě plnohodnotné, proto je vhodné s kloubem ještě několikrát pohnout či zacvičit a doporučit pacientovi vhodné pohyby, které bude provádět po opuštění ordinace. Také neodstraněné kontraktury a bolestivé body sice většinou postupně vymizí samy (někdy ihned, častěji během několika hodin). Než však vymizí, je ještě zvýšené nebezpečí recidivy, a proto je jistější je odstranit. Také delším tlakem deformované a odvodněné chrupavky, přetížené, přetažené nebo naopak zkrácené vazy a krátké svaly vyžadují delší čas k regeneraci (více dní i týdny). Regeneraci kloubních chrupavek může urychlit léčba pulsními magnety. Ty zvyšují také prokrvení svalů a kloubních pouzder, a tím i tvorbu nitrokloubní tekutiny. (Naopak použití magnetu na zablokované klouby nemá smysl, a může dokonce zhoršit bolesti objemovým zvětšením v důsledku překrvení všech struktur.) Po uvolnění bloku někdy s uvolněním pohybu bolest vymizí okamžitě, jindy však ustupuje pozvolna během několika hodin. Ústup bolesti může urychlit vhodně zvolená elektroléčba, ultrazvuk, laser nebo masáž. Odstranění bolesti brání obnově bloku v době, kdy by přetrvávající bolest mohla ještě zvyšovat svalové napětí, a tím i tlak na kloubní chrupavky.
Až na výjimky ale samotnou elektroléčbu, magnetoterapii, ultrazvuk či laser na zablokovanou páteř rovněž nepokládáme za správnou léčbu, neboť postihuje jen následek, to jest bolest a popřípadě sekundární svalový hypertonus. Základem správné léčby je odstranění příčiny (útlaku, bloku, hypermobility).

Literatura
1. Deyo RA. Magnetic resonance imaging of the lumbar spine. Terrific test or tar baby? New Eng J Med 1994;331:115-116.
2. Janda V, Poláková Z, Véle F. Funkce hybného systému. Praha: Avicenum, 1966.
3. Jensen MC, et al. Magnetic resonance imaging of the lumbar spine in people without back pain. New Eng J Med 1994;331:69-73.
4. Kříž V. Některé zkušenosti s léčbou vertebropatií v privátní ordinaci rehabilitačního lékaře. Rehabilitácia 1997;30:131-139.
5. Lánik V. Kineziológia. Martin: Osveta, 1990.
6. Lewit K. Manupilační léčba v rámci reflexní terapie. Praha: Nadas, 1990.
7. Véle F. Kineziologie pro klinickou praxi. Praha: Grada, 1997.