18.5.2006 Osteoporóza spojená se zvýšenou lomivostí kostí je u žen po menopauze častým zdravotním problémem. Vzhledem k tomu, že výskyt osteoporotických fraktur vzrůstá, je důležité stále upřesňovat, která z dostupných terapeutických modalit je pro snížení tohoto rizika nejúčinnější. Tento úkol si stanovili autoři analýzy dosavadních studií účinnosti terapie osteoporózy, uveřejněné nově v časopise Clinical Therapeutics (2006;28:151-73).

V analýze autoři zpracovali studie a metaanalýzy hodnotící efektivitu a bezpečnost (včetně rizik lékových interakcí) jednotlivých léčiv, užívaných v indikaci postmenopauzální osteoporózy, například kalcia, vitaminu D, bisfosfonátů (alendronátu, risedronátu, ibandronátu, pamidronátu, kyseliny zoledronové), parathormonu, estrogenů, selektivních estrogenových modulátorů, kalcitoninu, stroncium ranelátu.

Analýza ukázala, že z léčiv, užívaných v současné době k ovlivnění osteoporózy postmenopauzálních žen, prokázaly nejvyšší antiresorpční aktivitu látky ze skupiny bisfosfonátů (v ČR jsou registrovány přípravky s obsahem alendronátu, risedronátu, ibandronátu, pamidronátu). Bisfosfonáty mohou zvyšovat minerální densitu kostí až o 8 % a markery kostní resorpce snižovat až o 70 %. Podle analýzy snižují riziko vzniku nových fraktur obratlů o 50 %.

Mechanismus účinku bisfosfonátů spočívá v pevné vazbě na hydroxyapatit kostní tkáně a v blokádě kostní resorpce osteoklasty. Snižují přístup prekurzorů osteoklastů ke kostní tkáni a jejich následnou přeměnu v resorbující osteoklasty. Bisfosfonáty mají lokální a přímý antiresorpční účinek.

Na základě uvedené analýzy lze říci, že bisfosfonáty představují léčiva první volby pro terapii osteoporózy u žen po menopauze. Autoři upozorňují na intermitentní režimy aplikace bisfosfonátů jako na vhodnou alternativu ke každodennímu podávání.

Clinical Therapeutics (2006;28:151-73).