Přestože v současnosti jsou k dispozici osvědčená protizánětlivá a bronchodilatační léčiva pro terapii bronchiálního astmatu, existuje stále skupina pacientů s tzv. obtížně léčitelným astmatem, u kterých se onemocnění nedaří ovlivnit. Proto se hledá nová léčba pro tento typ pacientů - především v oblasti biologických léčiv. Nejnovějším lékem určeným těmto pacientům je lebrikizumab.

Průduškové astma je onemocnění, v jehož patogenezi hraje významnou roli alergický zánět. Proto jsou základem léčby protizánětlivá léčiva, především inhalační kortikosteroidy (výjimkou je nejlehčí stupeň onemocnění – intermitentní astma, kde se užívají pouze bronchodilatancia). Největším problémem zůstává terapie pacientů s s obtížně léčitelným astmatem, pro které je charakteristické, že u nich podávání inhalačních kortikosteroidů není dostatečně účinné. V současnosti se používá k léčbě těchto pacientů biologické léčivo omalizumab – protilátka proti imunoglobulinu E (IgE). Pro biologická léčiva je typické, že zasahují cíleně některý z článků patogenetického řetězce – v případě omalizumabu je to IgE, jehož hladina je u alergiků zvýšená; tento imunoglobulin se váže na žírné buňky a bazofily, což vede k jejich degranulaci a uvolnění mediátorů, např. histaminu, a k následnému rozvoji astmatických příznaků. Ovšem ne všichni pacienti s obtížně léčitelným astmatem reagují na tuto léčbu uspokojivě a proto se hledají biologická léčiva, ovlivňující další složky patogenetického řetězce.

Nový biologický lék lebrikizumab patří do skupiny anticytokinů. Nepůsobí přímo na IgE, ale zasahuje jiné složky patogenetického řetězce astmatu. Je to monoklonální protilátka, která se váže na prozánětlivý cytokin IL-13 (interleukin 13). Tento cytokin hraje v patogenezi astmatu významnou roli. Je produktem Th2 lymfocytů a má svou úlohu v tak důležitých složkách patogenetického řetězce astmatu jako je syntéza imunoglobulinu E, bronchiální hyperreaktivita a obstrukce bronchů (k níž přispívá hypersekrece hlenu a subepiteliální fibróza), navíc podporuje sekreci chemokinů, které přitahují zánětlivé buňky do plicní tkáně.

Lebrikizumab, který blokuje toto komplexní prozánětlivé působení cytokinu IL-13, má proto značný potenciál pro léčbu astmatu. Nasvědčují tomu i výsledky dosavadních studií, které ukázaly, že lebrikizumab snižuje u astmatiků bronchokonstrikční reakci na inhalační alergeny o téměř 50 %. Ve studii MILLY snižovala 12týdenní léčba lebrikizumabem ve srovnání s placebem u pacientů s obtížně léčitelným astmatem spirometrický parametr průchodnosti dýchacích cest (FEV1 – objem vzduchu vydechnutý za 1 sekundu). Z vedlejších účinků přinášela léčba lebrikizumabem vyšší výskyt muskuloskeletálních příznaků, např. svalové bolesti.

Ukázalo se, že pro léčbu lebrikizumabem jsou vhodní pacienti s tzv. vysokým Th2 fenotypem; tento typ pacinetů („respondery“) lze je zjistit pomocí stanovení sérového periostinu (látky, jejíž produkce stoupá působením IL-13). V uvedené studii MILLY bylo výsledné zlepšení plicních funkcí po podávání lebrikizumabu výraznější právě u tohoto typu pacientů. V současné době probíhají dvě rozsáhlé studie fáze III s pacienty s obtížně léčitelným astmatem, které mají za úkol stanovit účinnost a bezpečnost lebrikizumabu v průběhu 52týdenní léčby a upřesnit jeho používání v souvislosti se stanovením Th2 fenotypu jako personalizované terapie pro tuto skupinu pacientů s obtížně léčitelným astmatem.

---

Thomson NC, Patel M, Smith AD. Lebrikizumab in the personalized management of asthma. Biologics: Targets and Therapy 2012;6:329-335. http://dx.doi.org/10.2147/BTT.S28666.