18.2.2005

V současnosti se pediatrům dostává do péče  několikanásobně více předčasně narozených dětí i extrémně nedonošených (s porodní hmotností 500 až 1000 g), než dříve. Mezi všemi těmito dětmi existuje zdravotně ohrožená podskupina, která má specifika, jež musí terénní i nemocniční pediatr dobře znát.

Orientaci v této problematice pediatrůmvýrazně usnadní nová monografie I. Peychla "Nedonošené dítě v péči praktického a nemocničního pediatra". Knihu vydalo nakladatelství Galén. 

Ačkoliv se péče o mírně nedonošené děti výrazně neliší od péče o děti donošené, nezralost  přináší nedonošeným dětem možnost více orgánových  poškození s trvalými dopady. Jejich často dlouhodobá hospitalizace může mít negativní vliv i na jejich sociální prognózu. Publikace je členěna do 22 kapitol, doplněna bohatou odbornou literaturou a četnými grafy a přehledovými tabulkami.

V úvodu je pro orientaci pediatrů uveden přehled základních pojmů používaných v neonatologii. Další kapitoly jsou věnovány vlastní problematice – rozdílům mezi načasováním propuštění donošeného dítěte do domácí péče a dítěte nedonošeného, úskalí i možné komplikace, dále je uvedeno postavení pediatra v péčí o nedonošené dítě. Pediatrovi vzniká nová povinnost – nutnost podpory rodiny pečující o nedonošené dítě. Výhodná je proto užší spolupráce obou odborníků – klinického neonatologa a pediatra, který péči o dítě přebírá.

Přesná prognóza vývoje nedonošeného dítěte je v raném poporodním období nemožná. Mimo postižení motoriky a psychického vývoje jsou časté poruchy zraku (retinopatie) a sluchu. Přesto lze konstatovat, že vývojová prognóza dnes narozených nedonošených dětí se stále zlepšuje.Během sledování vývoje dítěte je nutno u nedonošených dětí celé první dva roky po porodu posuzovat místo chronologického věku tzv. věk korigovaný (snížený o počet týdnů, o který se dítě předčasně narodilo). Důležité jsou již  základní údaje v propouštěcí zprávě. (Informace o komplikacích před porodem, poporodní adaptace, komplikace postnatálního průběhu apod.).

Děti léčené na jednotce intenzivní péče mají větší nemocnost, jsou častěji hospitalizované a mají vyšší výskyt  respiračních infekcí. Vztah mezi porodní váhou a stupněm nedonošenosti, včetně důsledků uvádí autor v samostatné kapitole, právě tak, jako vývoj váhy a růst dítěte. Po dosažení stabilizace stavu se zavedením plného příjmu potravy dosahuje nedonošený novorozenec v průměru stejného přírůstku na váze jako děti donošené (100 – 250 g/týden).

Z hlediska pediatra je důležitá včasná diagnostika růstového selhání u nedonošeného dítěte. Ve výživě nedonošeného dítěte je zdůrazněn význam mateřského mléka – plného kojení v prvních šesti měsících života. Mateřské mléko se zprvu podává nazogastrickou sondou,  kojení nastupuje později. Matka proto musí od prvního dne po porodu rozvíjet a udržovat laktaci. V kapitole o výživě jsou uvedeny zároveň  podmínky fortifikace, kdy i výživa mateřským mlékem může být pro některé mimořádně nezralé děti nedostatečná.

Umělá výživa je však výživou až  poloviny propuštěných nedonošených dětí. Zde je zvláště důležitá pomoc pediatra v informovaném doporučení vhodných mléčných přípravků. Výbornou pomocí je proto přehledná tabulka dostupných umělých mlék používaných k výživě adaptovaných nedonošených dětí a nutné dodatky výživy v podobě vitaminů a železa. Autor věnuje pozornost novorozenecké žloutence i patologické hyperbilirubinémii nedonošených, problematice očkování (všechna očkování by měla být provedena po stabilizaci stavu dítěte jako u donošených dětí s co nejmenším odkladem), ovšem s přihlédnutím na proběhlé patologie CNS. Uvedeny jsou  následky nedonošenosti z hlediska jednotlivých orgánových systémů, jako je příznak respirační tísně, tranzientní tachypnoe a další.

Zvláštní kapitolou je syndrom náhlého úmrtí kojence, jehož etiologie je neznámá, ale postihuje  nedonošené děti častěji, dále oběhové komplikace (bradykardie,  persistující plicní hypertenze), vyšší riziko dlouhodobého poškození mozku. Postnatální údobí nedonošeného dítěte může být komplikováno intolerancí stravy většinou přechodného charakteru, ale i závažnou nekrotickou kolitidou, častějším výskytem kýl u chlapců. Pediatr musí věnovat pozornost rovněž vylučovacímu systému dítěte, dále tzv. anémii nedonošených, případným koagulačním poruchám a trombocytopénii, nemoci z kyslíkových radikálů i metabolickým vadám, většinou následně v úzké spolupráci se specializovaným pracovištěm. Problematice dítěte matky diabetičky je věnována samostatná kapitola, právě tak jako vývoji imunitního systému a problematice infekcí, včetně jejich důsledků.

Autor popisuje rozdíly v chování nedonošených dětí (nezralost řídící funkce), upozorňuje na psychologické problémy (lehká mozková dysfunkce, poruchy chování, učení apod.). Systematické sledování dlouhodobého vývoje nedonošenců je pravidelnou součástí perinatologických center. Nejčastějším nálezem je opoždění celkového vývoje.Péče o předčasně narozené děti klade velké nároky na odborníky, ale především rodinu. V některých případech je pak účelná a pro dítě i rodinu výhodná týmová péče a spolupráce se specializovanými centry, které se na tuto pomoc rodině zaměřují.V publikaci jsou uvedeny kontakty a adresy některých specializovaných center. 

Názorné tabulky jsou vhodným doplňkem textu. Publikace je přehledná, srozumitelná. Pro svou stručnost a logické uspořádání se určitě stane cenným pomocníkem klinických i terénních pediatrů.

Galén, 2005, vydání první, 164 s.