19.6.2005
Rehabilitace je nedílnou složkou vyspělé zdravotně sociální politiky. Měla by vždy navazovat na postupy akutní medicíny a tím zvyšovat kvalitu života. Přinášíme recenzi na překlad důkladné monografie Marcely Lippertové–Grünerové "Neurorehabilitace"Rehabilitace je nedílnou složkou zdravotně sociální politiky každého vyspělého státu. Měla by vždy navazovat na postupy akutní medicíny a tím zvyšovat kvalitu života. Díky pokrokům v emergentní medicíně se zvyšují možnosti překonat klinickou smrt po úrazech, po mozkových krváceních, ale je nutno také zabránit včasnou moderní rehabilitací nevratným poškozením mozku a výrazně prodloužit smysluplný život postiženého jedince.
Publikace lékařky ze specializovaného pracoviště univerzitní kliniky v Kolíně nad Rýnem otvírá novou cestu a nové možnosti rehabilitace u mozkových traumat mladých osob i starších pacientů. Výzkum posledních desetiletí prokázal nutnost včasné kognitivní rehabilitace především pro podporu spontánní regenerace s využitím mozkové plasticity. Výsledek rehabilitace je nejen překvapivý, ale a o to lepší, čím dříve se zahájí.
Autorka uvádí pro ilustraci stručně historii neurorehabilitace, která se datuje přibližně od 5. století n.l. Úspěchy včasné rehabilitace a rehabilitace vůbec postupně vedou i ke změnám postojů neurologů a neurochirurgů, kteří se dlouho domnívali, že následky postižení mozku jsou neovlivnitelné. Na včasném zahájení závisí kvalita života postižených (princip celistvosti, včasnosti a dlouhodobosti, princip týmové práce, inter a multidisciplinarity a přijetí občanů se zdravotním postižením). V kapitole jsou uvedeny fázové modely neurorehabilitace dle tíže postižení a objektivně stanovené cíle terapie. K nejdůležitějším cílům moderní rehabilitace patří optimální využití spontánní regenerace a neuronální plasticity.Neurorehabilitace cíleně využívá ke zpřesnění diagnostiky specializovanou přístrojovou techniku – nejen před zahájením terapie, ale i v průběhu léčby i kontroly výsledného stavu. Zajištění kvality rehabilitačního procesu je dáno Mezinárodní klasifikací funkční schopnosti, disability a zdraví (ICF), se kterou se čtenář v publikaci podrobně seznamuje. Rehabilitace začíná již vstupním zhodnocením pacientova zdravotního stavu.
O schopnosti rehabilitace u pacientů s těžkou poruchou vědomí se dlouho jen diskutovalo.Teprve znalosti posledních let prokázaly její vysokou účinnost již během akutní fáze i u pacientů v bezvědomí. Jako jedna z prvních forem je požívána multimodální rehabilitace, při které se zároveň provádí multisenzorická stimulace (farmakologické, elektrické, navázání dialogu, a to v oblasti orofaciální, chuťové, olfaktorické, auditivní, taktilní apod.) Při celém procesu má lékař nezastupitelnou roli.
Ve včasné rehabilitaci je základním principem správné polohování, prevence kontraktur, dekubitů, trombózy apod. Rovněž mobilizace pacientů by měla být zahájena již v akutní fázi. (Podrobně jsou uvedeny jednotlivé postupy, včetně instruktivních schémat nebo obrázků od prvních začátků i po různá nežádoucí rizika.) Pozornost je věnována nácviku stoje, správného sedu, chůzi i možnostem technické podpory.
V neurorehabilitaci má své stálé místo fyzikální terapie. Součástí komplexní léčby je pochopitelně ergoterapie, jejímž cílem je zlepšení funkčního poškození pacienta a dosažení určité samostatnosti v osobním i pracovním životě. Velmi důležitou úlohu má logopedie, která už během včasné fáze se podílí intenzivně na interdisciplinárním terapeutickém konceptu (např. terapie poruch komunikace –afázie, dysartrie, dysfonie). Neuropsychologická diagnostika je nutná pro úzkou spolupráci mezi terapeutem a pacientem s cílem především restituce kognitivních funkcí, naučením se nových strategií nebo kompenzace poruch.
Zatímco se medikamentózní léčba podávala dříve jen při akutní fázi, jsou v současné době využity úspěšně k terapii chronických poruch kognitivních funkcí psychostimulancia, analeptika i nootropika. Pozornost je věnována rovněž terapii spasticity i vegetativnímu stavu při těžkém mozkovém postižení(apalický syndrom). Pacient musí mít psychologickou podporu už od akutní fáze rehabilitace. Podpora ovšem zahrnuje i rodinné příslušníky.
Rozsáhlá odborná literatura je samozřejmou součástí publikace. Čtenáři v orientaci pomáhá slovníček pojmů a seznam odborných zkratek. Přílohy (Rehabilitace v ČR, Jednotlivé typy rehabilitačních zařízení, Úloha rehabilitačních center, Legislativa v ČR související s problematikou občanů se zdravotním postižením včetně doplňujících vyhlášek a Skóre k hodnocení každodenních činností) jsou nesmírně cennými kapitolami, mapujícími konkrétní situaci v ČR. Na těchto aktuálních přílohách se podíleli čeští autoři – prof. MUDr. Jan Pfeiffer, DrSc., a MUDr. Olga Švestková, PhD., oba z Kliniky rehabilitačního lékařství 1. LF UK a VFN v Praze.
Publikace je dobře uspořádána a čtivá. Především v ukázkách a návodech správných postupů se určitě stane nepostradatelným vodítkem v ošetřování a rehabilitaci postižených - nejen pro lékaře, terapeuty, ale také pro odborné sestry neurologických oddělení.
Galén, 2005, vydání první, 350 str.
