- Narodil jste se shodou okolností ve Spojených státech, v době, kdy Vaši rodiče byli na stipendijním pobytu. Myslíte, že tato situace ovlivnila Vaše pozdější rozhodnutí odejít na studijní pobyt rovněž do USA?

Řekl bych, že ano. Oba rodiče kladli důraz na vzdělání a vzpomínky na jejich studia a pobyt ve Spojených státech na mne určitě působily. Matka se často chtěla do Spojených států navrátit, ale otec byl příliš upnut na svou odbornou práci ve Státním zdravotním ústavu.

- Z Vašeho životopisu vyplývá, že jste prožíval od dětství dramatické okolnosti. Ale i později jste se dostal do ?méně obvyklých? situací.

Pomineme-li tragické rodinné události, je pravda, že jsem měl větší nebo menší komplikace neustále. Byl jsem totiž stále nejen československým občanem po rodičích, ale také americkým - vzhledem k místu narození v Baltimore. Poprvé jsem se dostal do větších obtíží na gymnáziu. Po uvedení svého dvojího občanství v dotazníku jsem byl vyloučen z oktávy. Pracoval jsem proto zprvu jako lesní dělník, pak laborant, dodatečně jsem vystudoval oktávu - externě - a stejným způsobem jsem složil i maturitu. Na lékařskou fakultu jsem byl přijat také dodatečně. Teď již mohu přiznat, že jsem měl hodně obav z nedobrovolného ukončení studia.

- Vybral jste si studium medicíny. Proč patologickou anatomii?

Rozhodnutí bylo motivováno mou rodinou. Oba rodiče i děd, matčin otec, byli lékaři. Pro obor patologická anatomie jsem se ale rozhodl na doporučení své matky, která mne upozornila na jedinečnost a výhody oboru. Tvrdila totiž, že patologická anatomie mně dá komplexní pohled na medicínu a naučí mne medicínsky a logicky myslet. Musím jí dát za pravdu.

- V době, kdy došlo k invazi sovětských vojsk do tehdejší ČSSR, jste byl na studijním pobytu v Houstonu. Byla to shoda okolností?

Ano. Ale o studium v cizině jsem měl pochopitelně velký zájem již dříve. V roce 1967 jsem si udělal na americkém velvyslanectví v Praze nostrifikaci v anglickém jazyce v rámci přípravy na stipendium v USA. Výjezd mi tehdy nebyl povolen, takže jsem znovu žádal o stáž v roce 1968. Odletěl jsem po různých pasových peripetiích 2. března 1968 do Houstonu. Zde jsem se úspěšně zapojil do práce na patologii a plánoval jsem, že pozvu také manželku a později i matku.

- V srpnu 1968 však došlo ke změně politické situace v ČSSR. Odhadl jste situaci. Jak se Vám podařilo dopravit Vaši rodinu - ženu, maminku a dcerku - do Spojených států?

V srpnu 1968, po invazi Spojeneckých vojsk, jsem věděl, že musím urychleně dostat svou rodinu do Houstonu. Byl jsem, jak jsem již uvedl, americkým občanem. Napsal jsem americkým konzulům do Vídně, Bernu a Bonnu a požádal je o pomoc, kdyby o ni má rodina požádala. Myslím, že díky pochopení úřadů příslušných legací jednotlivých států se má rodina dostala 27. srpna do Vídně a již 11. září jsme se přivítali v Houstonu.

- Od té doby žijete v Texasu. Jak probíhala adaptace na změnu prostředí, přátel? Co bylo tehdy pro Vás nejtěžší a muselo se překonat?

Adaptace nám nedělala problémy, tehdy jsme byli všemi výtečně přijati. Bylo ale velice smutné, že má matka za dva měsíce po příletu do USA zemřela.

- Pokračoval jste ve vybrané odbornosti i ve Spojených státech. Jaké byly možnosti, požadavky a předpoklady k pokračování v dalším lékařském (odborném) studiu v USA a k dalším medicínským hodnostem?

Kolega, který již byl na této stáži v Houstonu, mne seznámil s lékaři v Texas Medical Center. Navíc k mé nostrifikaci, o které jsem již také hovořil, jsem musel získat státní licenci na základě třídenní rozsáhlé podrobné zkoušky z všeobecné medicíny (američtí studenti ji skládají při závěrečných zkouškách na medicíně automaticky). Po obdržení licence jsem se stal lékařem, který mohl provozovat medicínu ve státě Texas. Zůstal jsem u patologické anatomie. Další odborné zařazení, včetně postgraduálního studia ukončeného odbornou zkouškou z patologické anatomie, už nebylo problémem.

- Od roku 1990 realizujete výměnný program Texas-Czech Physician Exchange Program, který umožňuje českým lékařům stáž v Texas Medical Center. Nyní je pojmenován po Vašem otci - MUDr. Jaroslavu Klímovi. Mohl byste říci více o tomto projektu?

Tento svůj nápad jsem začal realizovat již v lednu 1990 v Houstonu. Doma jsem stále slýchával o stipendiu svého otce ve School of Hygiene v John Hopkins Hospital v letech 1931 až 1932 v rámci Rockfellerovy nadace, ze které byl mj. také vybudován Státní zdravotní ústav v Praze. A tak dík vzpomínkám mne napadlo, že pobyt českých lékařů v USA by byl určitě přínosem nejen pro ně samotné, ale také pro českou medicínu. Navrhl jsem, abychom ke stážím zvali mladé lékaře z 1. a 2. LF UK s takovou znalostí svého oboru, aby byli schopni po uvedení do americké medicíny přinést na svá pracoviště nové zkušenosti. Dobrá znalost angličtiny byla podmínkou. Program se nám podařilo zahájit po nutných jednáních až v srpnu 1991, jistě také proto, že na obou stranách oceánu existuje byrokracie. Stáž byla a stále je tříměsíční, doplněná dalšími možnostmi - účastí na symposiích, ve výzkumných projektech apod. Stážisté jsou zváni jako pozorovatelé na jednotlivá oddělení, kde sledují vyšetřování a léčení pacientů ,,americkým způsobem" a porovnávají je s s českou praxí. Tak získávají nejvíce zkušeností.
Těší mne, že do dnešního dne absolvovalo stáž již 102 lékařů, kteří bez výjimky reprezentují v USA dobré jméno i úroveň české medicíny.

- Jak je program finančně zajišťován?

Výměnný program je řízen dobrovolnou neplacenou skupinou lékařů pracujících v texaském Medical Center. Byla založena nadace, jíž jsou poskytovány peníze od dobrovolných dárců, vzácně institucí, ale především od lékařů Texas Medical Center. V současné době je stále obtížnější získávat další finance, neboť již pominula ona ?kritická? nutnost. Ekonomická situace v České republice se pozvolna zlepšuje. V poslední době byly nějaké finance shromážděny také v České republice. Hledáme další cesty získávání fondů. Program bude určitě pokračovat dál. Čeští lékaři jsou v USA všeobecně uznáváni.
Jsem rád, že mohu o programu hovořit. Není sice zamlčován, ale nedostává se mu žádné větší publicity. A také jsem rád, že výměnný program je nyní pojmenován po mém otci MUDr. Jaroslavu Klímovi. Bylo to mé přání k uctění jeho památky.

- Vaše dcera je praktickou - rodinnou lékařkou v Dallasu. Mohl byste říci několik slov o práci a postavení praktického lékaře v USA?

Náplň práce je vlastně dána již i názvem ?family physician?. Jedná se opravdu o rodinného lékaře v pravém smyslu slova. Ten se snaží postarat o svého pacienta po celý jeho život. Poskytuje plnou zdravotní péči celé jeho rodině, to znamená i dětem od novorozeneckého věku po celou školní docházku. Lékař je způsobilý vést porod v rodinách na jejich přání. Záleží ovšem na místních podmínkách a na dohodě. Porody vedou rodinní lékaři spíše v menších komunitách, ve větších městech posílají své pacienty porodníkům. Je-li to technicky možné, řeší i problémy spojené s vyšším věkem pacienta, sleduje jeho adaptaci například po stěhování, rozebírá příčiny jeho nespokojenosti, pracovní a životní komplikace. Je mu velkou psychologickou oporou. Praktický lékař úzce spolupracuje se specialisty, ke kterým v případě potřeby své pacienty posílá.

- Dnes, kdy se ohlížíte zpět, již můžete bilancovat. Nelitoval jste nikdy, že jste si vybral studium medicíny?

Volil bych i dnes stejně.

- Vracíte se často do ČR. Kde se cítíte více doma?

V Americe. Rád ale vzpomínám na život v Praze a zvláště na krátké údobí mého bezstarostného dětství.

- Vaše životní krédo?

Je vždy dobré udělat pro lidi něco dobrého. Pokaždé se to nepovede, a pak je třeba aspoň neuškodit. Mám daleko více přátel než nepřátel. A toto vědomí vzájemné soudržnosti s nimi mne naplňuje osobní pohodou.