Představujeme: prof. MUDr. Terezii Fučíkovou, DrSc.

Představujeme:  prof. MUDr. Terezii Fučíkovou, DrSc. 15. 6. 2018 AKCE JIŽ PROBĚHLA

Profesorka Fučíková zakončila lékařská studia v roce 1960 na Lékařské fakultě UK v Praze. Prvním jejím pracovištěm byl Ústav patologické anatomie UK. V roce 1962 přešla zprvu na interní oddělení nemocnice v Praze 10, později na I. interní kliniku 1. LF UK a VFN. Začala se věnovat imunologii a v roce 1990 se stala přednostkou Ústavu klinické imunologie 1. LF UK. Profesorkou klinické imunologie a alergologie byla jmenována v roce 1996. Její publikační činnost je rozsáhlá. Například monografie Klinická imunologie v praxi je známa většině klinických pracovníků a pro terénní lékaře je zdrojem informací i v současné době. Právě tak známé jsou její další odborné monografie. Četné učebnice doplnila a stále doplňuje speciálními kapitolami z imunologie, v nichž zúročuje své rozsáhlé klinické zkušenosti. (Kordač V. a spol.: Vnitřní lékařství, kapitola Základy imunologie; Kordač V. a spol.: Úvod do vnitřního lékařství, kapitola Základy imunologických vyšetření; Klener P.: Vnitřní lékařství, kapitola Poruchy imunity ve vnitřním lékařství; Marek J.: Farmakoterapie vnitřních nemocí; Klener P. a spol.: Vnitřní lékařství, kapitola Imunologie; Zima T.: Laboratorní vyšetřovací metody a další) .Ve svých vědeckých aktivitách se prof. Fučíková věnovala mj. imunologii jater, imunologickým aspektům diabetes mellitus, působení řady imunomodulačních preparátů, včetně thymosinu, na imunitní systém, komplexní problematice nemocných s chronickým únavovým syndromem, vlivu kadmia a zinku na funkce lidských lymfocytů in vitro a dalším otázkám. Mnohé práce byly řešeny v rámci grantů Ministerstva zdravotnictví nebo Univerzity Karlovy.Je aktivní členkou mnoha odborných společností, odbornou školitelkou pro specializační atestaci z oboru klinické imunologie a alergologie, členkou Evropské asociace pro alergologii a imunologii (EAAC), předsedkyní komise pro habilitace v oboru lékařská imunologie, členkou komisí pro postgraduální studium v biomedicíně a v experimentální chirurgii.

- Odborný život jste zcela věnovala imunologii, jste však známá také svým uměleckým zaměřením a výtvarným nadáním. Kdo nebo co rozhodlo, že jste dala přednost medicíně?

Patřila jsem k dětem, které nade všechno ctily svoje rodiče. Věděla jsem, že jsou to oni, kdo to se mnou myslí nejlépe. Respektovala jsem jejich názor, že umění je sice krásné, ale pro životní a finanční jistotu velice obtížné.
Studium medicíny byla však moje osobní volba. Váhala jsem totiž nejen mezi výtvarným uměním, ale i mezi hudbou - hrou na klavír - a sportem. Věnovala jsem se také ještě lehké atletice a volejbalu s velmi dobrými výsledky. Vyhrála to medicína.

- Ještě před třiceti lety byla imunologie oborem téměř neznámým. Poznávala jste dosud nepoznané. Jaká byla vaše cesta k této specializaci?

V roce 1965 jsem se konkursním řízením dostala na I. interní kliniku 1. LF UK k profesorovi Vojtěchu Hoenigovi. Toto pracoviště bylo vždy orientováno na hepatologii a experimentální práci. Bylo to pracoviště velice progresivní, uvážíme-li, že se zde prováděly první biopsie jater a také první laparoskopie. Profesor Hoenig určil sám mé zaměření na imunologii. V této specializaci mne podporoval i profesor Hořejší, který se zabýval hepatologií v rámci biochemických studií. Jemu vděčím také za akceleraci mých klinicko-biochemických znalostí. Přiznám se, že i mé tehdejší představy o imunologii byly značně mlhavé. Preferovanou laboratorní metodou u profesora Hoeniga byla imunoelektroforéza. Ta dokazovala pouze kvalitativně hypergamaglobulinémii. Ale to na dlouho nestačilo. Bylo nutné nálezy dále kvantifikovat.
Z vlastní iniciativy jsem se proto obrátila na Mikrobiologický ústav Akademie věd, se kterým jsem začala úzce spolupracovat. Kolegové teoretici vítali možnost aplikace svých výzkumů do klinické praxe, i když realizace výsledků byla někdy obtížná. Od roku 1974 se možnosti imunologických vyšetřovacích metod rozšířily, mohli jsme vyšetřovat více parametrů. Objevily se možnosti vyšetření humorální i buněčné imunity. Museli jsme se však naučit správně je interpretovat, a také vyšetření racionálně indikovat.
Dnes jsou již na specializovaných imunologických pracovištích běžná i funkční vyšetření T-lymfocytů. To byla kdysi velmi pracná laboratorní metoda. V současnosti je již plně automatizovaná, je však stále finančně dosti nákladná.

- V současné medicíně se imunologie dotýká všech oborů. Jak byste zhodnotila její význam pro klinickou diagnostiku?

Imunologie je sice jeden obor, ale parametry pro kožní a kloubní projevy, choroby interní, jaterní, postižení neurologická, onemocnění ledvin, nebo diabetes se liší. Ideální pro správnou imunologickou diagnostiku je, získá-li lékař základním vzděláním odbornost ve svém oboru, například v dermatologii, chirurgii, endokrinologii apod., pracuje nejméně rok v laboratořích a pak se věnuje imunologii, anebo naopak. Tím splňuje všechny požadavky dobrého imunologa pro ten který obor.
Současné poznání potvrzuje, že většina změn v organismu je reaktivních, to znamená nespecifických. Význam imunologických metod spočívá tedy především v průkazu imunodeficiencí, právě tak, jako jimi lze prokázat autoimunitní poruchu, při níž je činnost imunitního systému zaměřena proti vlastním orgánům a tkáním. Pozitivní je ovšem to, že díky imunologickému vyšetření zachytíme onemocnění podstatně dříve, než se choroba projeví v plné intenzitě. Imunologickým vyšetřením také odlišíme stabilizovaný patologický proces od akutního. To je pochopitelně rozhodující i pro taktiku léčby pacienta.

- Jak imunolog ovlivňuje terapii?

Terapie je vždy dlouhodobá, žel stále nespecifická. Nikdy se nejedná o kauzální léčbu, ale o léčbu substituční. To se týká zejména protilátkových imunodeficiencí. Navíc ne všechny defekty imunity jsou objasněny.
K potlačení autoimunitních reakcí se dosud užívají cytostatika, kortikosteroidy a cyklosporin. Pacienti musejí léky užívat stále. Zastavíme sice prvotní progresivní proces, zlepšíme kvalitu života, ale nesmíme zapomenout, že léky mají také vedlejší účinky a mohou působit různé další komplikace.

- Co by měli lékaři v první linii vědět ?

Lékaři by měli především vědět, že u orgánových chorob (například opakovaných respiračních infekcí) nelze bez imunologického vyšetření nasadit imunostimulační léčbu, nebo také, že při defektu imunity, kdy organismus pacienta není schopen zvládnout infekci, je nutno podat zvýšenou dávku antibiotik.

- Do jaké míry může pacient ovlivnit svůj imunitní systém? Nebo je vše dáno genetickou výbavou jedince?

Začala bych genomem. Genom je jen predispozicí každého jedince. Imunita záleží na dalších faktorech. Zřejmě rozhodující úlohu, podle mého názoru, budou hrát virové infekce, dále vlivy hormonální a psychoneurogenní. Jinými slovy - je-li člověk sociálně, ekonomicky a psychicky dlouhodobě deptán, je větší pravděpodobnost narušení neuroendokrinní regulace a tím i poruchy imunitního systému.
Na druhé straně však bez určitého stresu nelze žít. Ten podmiňuje k akci. Právě tak není možno žít bez infekcí. Organismus si zachovává určitou paměť a fyziologickou obranyschopnost. Tu je zase nutno tréninkem do určité míry stále posilovat.

- Je známo, že muži se většinou věnují jen své činnosti, svým profesním zájmům. Vždy jste byla a stále jste plně vytížená. Jak jste řešila dané situace v osobním životě?

Měla jsem jednoduše štěstí. Můj muž je také lékař a věděl, co tato profese obnáší. Po mé promoci, když přišly děti, jsme měli oba mnoho nočních služeb. Jednoduše jsme se o práci v domácnosti a hlavně o péči o děti spravedlivě dělili. Tak to bylo pořád. A nejrůznější nenadálé, ale i pravidelné situace se musely dobře zorganizovat. Myslím, že se nám to v profesi, rodině i v životě podařilo.

- Dosáhla jste významného postavení vysokoškolského učitele, přednosty kliniky, vědce a organizátora. Představovala jste si vždy takto svůj život?

Nikdy ne! Nikdy jsem neměla ambice stát se profesorkou, nebo být například v komisi pro obhajoby doktorandů a jejich prací. Mé představy o životě byly úplně jiné. Ale šlo mi vždy o to, abych to, co dělám, dělala dobře. Toho si vážím u každé profese.
A to je také moje životní krédo.

EDUKAFARM

Jste odborný pracovník ve zdravotnictví?

Odborník ve smyslu §2a Zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů, je osobou oprávněnou předepisovat nebo vydávat léčivé přípravky či zdravotnické prostředky nebo osobou oprávněnou poskytovat zdravotní péči.

Pokud osoba, která odborníkem není, vstoupí na tyto webové stránky určené odborníkům, riskuje tím nesprávné porozumění obsahu těchto stránek a z toho plynoucí rizika (např. neindikované použití léku apod.).

Pro pokračování do odborné sekce je potřeba souhlasit s podmínkami.