- Z uvedených skutečností vyplývá, že jste byl původně vojenským lékařem. Co rozhodlo o Vaší další profesní orientaci (gerontologie, interna, výživa)?
Důvody byly velmi praktické. O Lékařské fakultě v Hradci Králové bylo známo, že má vynikající odbornou úroveň a že tam pracují přední odborníci té doby (akademik Bedrna, prof. Fingerland, prof. Baštecký a další). Velmi prozaickým důvodem byla i skutečnost, že sestra studovala, otec i matka pracovali na poště, kde v té době byly velmi nízké platy, a hradecká vojenská fakulta nabízela plné zajištění studujících s podmínkou, že zůstanou po vystudování v armádě. Medicína mě zajímala zpočátku jako přírodovědná disciplína. Velmi mě přitahovaly taje chemie, fyziky a biologie. Během studií na gymnáziu v Soběslavi jsem měl mimořádné štěstí na profesory, kteří můj zájem podporovali. Zabýval jsem se sbíráním minerálů (v okolí Soběslavi jsou mimořádná naleziště turmalínů a minerálu rutilu), zejména mě fascinovala krystalografie.
Z úspor jsem si koupil dokonce jednoduchý mikroskop, který jsem si sám vylepšoval. Docházel jsem také z vlastního zájmu na prosekturu do nemocnice v Táboře a před maturitou jsem již měl celou sbírku vlastnoručně připravených histologických preparátů. Původně jsem chtěl být patologem. Na vojně však neexistovala možnost vybírat si specializační obor - musel jsem nastoupit jako posádkový lékař v Jindřichově Hradci, a povinnou základní specializací byla proto atestace z vnitřního lékařství. Interna se mi však zalíbila natolik, že jsem ji zůstal věrný celý život. Ke zvláštnímu zájmu o metabolismus, výživu a v současné době i o gerontologii mě přivedla skutečnost, že v těchto klinických oborech je pro úspěšnou klinickou práci nezbytný širší základ znalostí z biochemie, patofyziologie a dalších teoretických disciplín.

- Studium přírodovědecké fakulty při zaměstnání mělo být zřejmě dalším doplněním Vašich medicínských znalostí?
Nedá se říci, že by to bylo doplnění medicínských znalostí, spíše naopak. Díky zájmu o teoretické obory jsem se dostal k praktické klinické medicíně. Je to spolehlivý způsob, jak se stát klinikem a nepropadnout bezduchému pragmatismu, při němž se postupuje podle doporučených guidlines, bez hlubšího pochopení mechanismu chorobných stavů a jejich léčby. Na druhé straně pro klinika je nutné, aby si zachoval při důkladných teoretických znalostech střízlivý a pragmatický přístup ke své činnosti. Moudrá a proporcionální rovnováha obou krajních pohledů vytváří dobrému klinikovi podmínky, že nepřehlédne vzácnou diagnózu, a na druhé straně že nebude v každém běžném onemocnění hledat vzácný stav hodný publikace.

- Máte prvenství v mnoha aktivitách (založení první metabolické jednotky intenzivní péče, jednotky pro umělou výživu, měl jste jednu z prvních lipidových poraden). Také založení kliniky se zaměřením na gerontologii a metabolismus byl v roce 1991 velice průkopnický a prozíravý čin. Byla, jak víme, první klinikou tohoto zaměření v ČR.
Na prvenstvích si příliš nezakládám. Největším motorem pro práci je přesvědčení o její užitečnosti a smyslu. Když se podíváme do nějaké oblasti, do níž cesta není tak úplně prošlapaná, je to vždycky určité riziko a nesmíte se bát neúspěchu. Pokud jde o to, vybrat prozíravě perspektivní odbornou oblast a tu rozvíjet, platí tu v zásadě princip jako u každé nové aktivity. Při bližším pohledu je zřejmé, že většina vědeckých disciplín je ve skutečnosti určitým způsobem věštění. Je to snaha dozvědět se pomocí exaktních a reprodukovatelných postupů, jak se bude určitý jev nebo děj vyvíjet. Co jiného je například ve fyzice výpočet tlaku v nádobě při určitém objemu a teplotě, jak je popsán stavovou rovnicí plynů? Je to vlastně předvídání budoucnosti na vědeckém podkladě, stejně jako schopnost předvídat, jak se bude vyvíjet patologický stav, nebo na základě bioindikátorů určit, jak bude nemocný reagovat na terapii. Při výběru nových směrů v medicíně, které jsou perspektivní, je to stejné. Nejde o nějakou mimořádnou vlastnost takový obor vybrat, ale pouze o schopnost složit údaje do mozaiky a určit správnou prognózu.

- Pomohly Vám při těchto klinických aktivitách s preventivním zaměřením pro veřejnost Vaše pobyty v cizině? Jaký byl přínos z pobytu v Glasgow, Liverpoolu či v Itálii (Řím, Milán)?
Každá návštěva pracoviště alespoň přibližně se zabývajícího oborem, který vás zajímá, je přínosná. Přinejmenším vás zbaví profesionální slepoty, při níž na vlastním pracovišti nepostřehnete chyby a negativní jevy, které na cizím pracovišti jsou vám zřejmé při prvním pohledu. Snažil jsem se dodržovat zásadu, že na navštíveném pracovišti musíte být alespoň minimální dobu, aby byl pobyt efektivní. Návštěvy na 3 - 4 dny jsou většinou neefektivní a blíží se výletu, pokud nejde o konkrétní a předem připravený program s jasným a definovaným cílem. Nejlépe je na cizím pracovišti skutečně pracovat, nejen být hostem, který pozoruje. Pokud se aktivně dostanete do procesu na pracovišti, ověříte si své pracovní kvality. Cesty na zahraniční pracoviště mi přinesly nejen řadu konkrétních zkušeností, ale zlepšily mou komunikační obratnost v cizích jazycích, zvýšily mi sebevědomí a nalezl jsem tam často celoživotní přátelství.

- Jste členem oborové rady pro postgraduální studium v oboru gerontofarmacie i v oboru klinické farmacie při Farmaceutické fakultě UK v Hradci Králové. Jsou znalosti lékařů v těchto oborech dostatečné?
Pohled na medicínský problém z úhlu farmacie je pro mne značným obohacením. Dovedu se pak lépe vcítit do pozice farmaceuta a složitosti farmaceutické problematiky. Blízkost Lékařské fakulty a Farmaceutické fakulty v Hradci Králové je velkou výhodou pro obě školy, nemohu však tvrdit, že je tato výhoda využita dostatečně. To platí i pro možnosti zvýšit znalosti lékařů v těchto disciplínách. Dá se předpokládat, že s prodlužováním průměrného věku a počtu starých jedinců v populaci u nás (ale obecně i v celoevropské populaci) se potřeba speciálních znalostí v oblasti gerontofarmacie bude zvětšovat.

- Jakým způsobem provádíte výzkumy, například u přípravků pro umělou výživu, které jsou nakonec patentovány?
Až na výjimky vznikají patentovatelné přípravky na bázi grantů, zejména grantů Ministerstva průmyslu a obchodu ČR. Výhoda tohoto typu práce je v tom, že se brzy přesvědčíte o účelnosti své práce a vidíte konkrétní prospěch, který nové výrobky přinášejí pro pacienty i pro ekonomiku.

- Byl jste mnohokráte oceněn. Kterého ocenění si vážíte nejvíce?
Nevím, zda bych to mohl tak jednoznačně říci. Upřímně řečeno, každé uznání, a to je v lidské povaze, potěší. Vždy si ale kladu otázku, jaký bude skutečný přínos toho, za to se mi ocenění dostalo. Jak to prospěje odborné disciplíně, které se práce dotýká, a jak to ovlivní osud nemocných? Srovnatelnou cenu pro mne mají úspěšná řešení klinických situací a osudů mých nemocných. Jako klinik, který se celý život zabývá praktickou klinickou medicínou, velmi citlivě vnímám každé řešení, které ovlivní osud nemocného a zlepší kvalitu jeho života. Ocenění mé klinické práce jednotlivými nemocnými a pacientskou veřejností pokládám za srovnatelné s poctami akademického charakteru.

- Váš pracovní záběr je ohromný. Kdy relaxujete?
Nevím, zda potřebuji opravdu relaxovat. Jestliže čtu zajímavou odbornou publikaci, zpracovávám klinický případ nebo připravuji přednášku na odborný sjezd, je to spojeno s příjemným pocitem, který je možné pokládat za relaxaci. Z mimomedicínských aktivit rád čtu (mnoho nového i po několika násobném čtení nalézám stále v Čapkových knihách, románech, esejích a úvahách). Rád fotografuji a obrazový materiál si často sám zpracovávám jak chemickou, tak digitální cestou. Tento koníček se mi prolíná i s prací, protože si tak dokumentuji i mnoho pracovních výsledků.

- Co byste chtěl vzkázat mladým lékařům - dnes již jako reprezentant starší generace?
Nevidím konflikt, mezi mladou a starší generací, jak se mnohdy nesprávně akcentuje. Pouze je třeba dobře využít toho, co určitá věková etapa života přináší. Nemyslím si, že by věk měl být kritériem, podle kterého se posuzuje, kdo má zastávat jakou pozici nebo jakou má kdo nést pracovní zodpovědnost. Poznal jsem ve světě mladé, a přesto již zkušené vědce, profesory, kterým bylo něco málo přes 30 let a vedli velké klinické týmy a řídili složitá pracoviště. Na druhé straně jsem se setkal s energickými, nepředstavitelně výkonnými pracovníky, kterým již bylo hodně přes 70 let a kterým pracovně nestačil leckterý mladík. Při návštěvě v Miláně mě překvapilo (a později jsem se s tímto fenoménem setkal i jinde, např. v Anglii), že na důležitých klinických experimentálních pozicích jsem nenalézal dost starších zkušených šéfů týmů a pracovišť. Později mě kolega, který v tomto institutu pracoval, zavedl na místa, kde byly pracovny starších, velmi zkušených pracovníků, které jsem znal z renomovaných mezinárodních časopisů a monografií, a z velkých kongresů. Intenzivně pracují mimo veřejnost, nepotřebují se prezentovat v médiích. Jak mi jeden z nich řekl, nezajímá ho už příliš ani sláva, ani moc a dokonce ani peníze, ale zajímá ho stále velmi živě problém, na kterém pracuje. V okamžiku, kdy dosáhne dalšího pokroku, navede na tuto cestu některé z mladých asistentů, kteří v zápase o prosazení a v zájmu o věc problém dále propracovávají. Při tomto pro mne nezapomenutelném rozhovoru zazněla další moudrá informace. Vysoce odborný a zkušený pracovník neodchází do penze, pouze postupně moudře mizí ze scény. Zanechává za sebou stále nové cesty, myšlenky a možnosti pro své následovníky. Osobně si myslím, že pokud prakticky zaměřený klinik nebo vědecký pracovník starší generace je přitahován svou prací, zachoval si dětský zvědavý přístup, kdy s napětím rozplétá svůj klinický nebo vědecký rébus, má stále mnoho na rozdávání pro mladou a dokonce i střední generaci. Jeho problém pak může být opačný. Nehrozí mu, že se dostane na okraj, ale spíše potřebuje, aby mohl intenzivně a nerušeně využít toho, co svou předchozí prací nasbíral.