- Z uvedených skutečností vyplývá, že Vás okolnosti, konkrétně rozhodnutí prof. Špičáka, přivedly k oboru alergologie. Sdílel jste ihned od začátku nadšení pro danou specializaci?

Po ukončení vojenské základní služby jsem nastoupil na I. dětskou kliniku v Praze na Karlově. Tehdejší přednosta prof. Poláček byl na studijním pobytu v USA a kliniku vedl tehdy ještě docent Špičák. Po seznámení s provozem mi řekl: Tak začneš třeba u mne. Netušil jsem, že tím bylo rozhodnuto. Nastoupil jsem na jím vedené alergologické oddělení, kde byly hospitalizovány děti od kojeneckého věku do 18 let, k oddělení náležela i ambulantní část a imunologická laboratoř. A jak mne docent Špičák se svými spolupracovníky (dr. Milotovou a dr. Vackovou) začali zasvěcovat do tajů tohoto oboru, začal jsem být stále více a více přesvědčen o tom, že to je ta správná parketa pro mne. A dodnes jsem toho nikdy nelitoval.


- Kdo nebo co Vás motivovalo pro studium medicíny? Uvažoval jste o jiném oboru?

Myšlenka studovat medicínu mne napadla již v dětství, když jsem občas navštěvoval svého otce, který pracoval v dnešní Nemocnici milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze pod Petřínem jako rentgenový laborant. A když jsem potom už studoval medicínu a trpěl při pohledu na svou maminku, kterou často sužovaly astmatické záchvaty, říkal jsem si - to by bylo něco, kdybych jí mohl někdy v budoucnu ulehčit její trápení. Tehdy jsem netušil, že se to vše uskuteční. Dodnes o ni pečuji, a v jejím věku 85 let se jí daří docela dobře. O jiném studijním oboru jsem neuvažoval. Přiznám se však, že jako dítě jsem chtěl být řidičem tramvaje.


- Alergologie a imunologie zaznamenala za poslední roky ohromný vývoj. Je na tom populace lépe, nebo hůře? A v čem a proč?

Ano, to je pravda, ale vývoj prodělává celá medicína a všechny její oblasti. Dobře to mohu posoudit právě ve svém oboru. Mnoho dětí s astmatem bylo opakovaně hospitalizováno s těžkými stavy, část jich končila i na oddělení ARO a několik z nich astma nepřežilo. Na našem pracovišti na I. dětské klinice v Motole jsme měli několik desítek astmatiků závislých na kortikosteroidech, již se známkami cushingoidního syndromu, tj. pacienty malé, obézní, s hypertrichózou, osteoporózou a kataraktou. V tomto směru je na tom dnešní populace určitě lépe. Astma se stalo ambulantní chorobou, především díky inhalačním kortikosteroidům. V současné době však máme k dispozici již i další moderní léky, a především podstatně dokonalejší diagnostické možnosti. Celkově však jsme na tom ve vztahu k prevalenci alergických chorob dnes hůře. Když jsem začínal v tomto oboru pracovat, měli jsme u nás 12 procent alergiků a asi 2,5 procenta astmatiků, dnes jsou tyto počty dvojnásobné. A zatím se tento nárůst nezastavil. Proč je tomu tak, není přesně známo, teorií je mnoho, ale žádná tuto situaci plně nevysvětluje.


- Je možná prevence alergií, a pokud ano, s jakým úspěchem?

V rovině teoretické rozlišujeme prevenci primární, sekundární a terciární. Primární prevence má zabránit vzniku senzibilizace a je zaměřena především na těhotné ženy. Je známo, že k prvnímu kontaktu dítěte s alergeny dochází již během nitroděložního vývoje. Sekundární prevence působí o stupínek dále. Pokud už je jedinec senzibilizován, různými eliminačními opatřeními se snažíme zabránit vzniku symptomů nemoci. V terciární prevenci potlačujeme symptomy onemocnění a přispíváme k udržení klidového stavu. V praxi je však vše podstatně složitější a preventivní snažení lékařů, sester i pacientů samotných se často nesetkává s úspěchem.


-  Vaše aktivity v oboru jsou rozsáhlé. Jak dlouho uskutečňujete přímořské pobyty pro malé alergiky? Kdy tato myšlenka vznikla?

Na organizaci přímořských léčebných pobytů pro děti s alergiemi a poruchou imunity se podílím už asi 20 let. Původně to bylo prostřednictvím Ministerstva zdravotnictví ve spolupráci s CK Balnea a jezdilo se na čtyři týdny do Chorvatska. Posledních 10 let si naše pracoviště v Nemocnici Na Homolce samo organizuje vlastní zájezdy. Ministerstvo zdravotnictví na pobyt finančně přispívá prostřednictvím Sdružení na pomoc chronicky nemocným dětem. Za ta léta máme vypracovaný přesný metodický léčebný, sportovní i rekreační postup. Doprovodný lékařský a zdravotnický personál je tvořen zkušenými odborníky. S našimi pacienty jezdíme každoročně na tři týdny do Řecka. Účinnost léčby jsme prokázali a výsledky publikovali v odborném tisku. Zvláště opakované pobyty významně snižují nemocnost dětí, absence ve škole i spotřebu léků.


- Dopadá současná neurovnaná (finanční) situace ve zdravotnictví také na obor alergologie a její pacienty? (Dostupnost léčby, omezení!)

Musíme odlišovat dopad na zdravotníky a dopad na pacienty. V těchto neutěšených podmínkách se nepracuje dobře. Jako zaměstnanec celkem prosperující nemocnice si mohu ještě nejméně stěžovat. Ale na výboru naší odborné společnosti, jehož jsem předsedou, řešíme opakovaně problémy jednotlivých pracovišť a lékařů, vyplývající z tohoto zvláštního způsobu financování, regulačních opatření a finančních postihů. Dle mého názoru se tyto problémy pacientů příliš nedotýkají, nebo si to pacienti neuvědomují. Pro nás lékaře je vždy pacient na prvním místě a snažíme se, aby měl co nekvalitnější péči, někdy i za cenu nepříjemností, jež pro nás z toho vznikají. Bylo by však velkou chybou, kdybychom se nechali ve výběru léčebných postupů omezovat regulačními opatřeními pojišťoven tak, že by na to doplatil pacient. Ten zatím neutěšenou situaci ve zdravotnictví příliš nevnímá, alespoň v našem oboru, a jediné, co pociťuje, je narůstající výše doplatků na léky.


- Jaká je v současnosti spolupráce terénního pediatra a praktického lékaře s alergologickými pracovišti, s klinikou?

Tato spolupráce je trvale dobrá. Praktičtí lékaři jsou soustavně doškolováni v našem oboru a musím říci, že všech vzdělávacích akcí se zúčastňují ve vysokém počtu. Ve velké většině případů dobře rozpoznají, kdy mají pacienta poslat k odborníkovi. Jediné, co mezi námi oboustranně pokulhává, je vzájemná písemná komunikace. Žádost praktického lékaře o naše vyšetření je často až příliš stručná, typu Prosím o vyšetření, alergie? a naše zpráva o provedených vyšetřeních bývá někdy opožděná či neúplná, např. Definitivní závěr sdělíme dodatečně. Na obou stranách je tedy stále co vylepšovat.


- Váš názor na event. připravované zrušení pediatrů v terénu a převzetí jejich činnosti rodinnými lékaři?

Jsem původním vzděláním pediatr se dvěma odbornými atestacemi a neumím si v našich podmínkách představit zrušení existence praktických dětských lékařů. Byl by to krok zpátky. Možná, že k tomu jednou dospějeme, až vymře dnešní generace absolventů pediatrických fakult. Pak se ale bude muset zcela zásadně změnit i příprava takovéhoto lékaře. Medicína je dnes již tak obsáhlým oborem, že lékař jedné odbornosti není schopen kvalitně pečovat o pacienta v průběhu celého lidského věku tak, jak tomu bylo za první republiky, kdy jeden doktor se staral o všechny členy rodiny od narození až do smrti.


- Pokud byste se dnes rozhodoval o studiu nebo nějaké jiné činnosti, rozhodl byste se stejně?

Určitě ano. Medicína je krásné povolání, a je celkem jedno, jaký obor kdo vykonává. Jako student medicíny jsem neměl konkrétní představu, co bych chtěl jednou dělat. Jen jsem věděl zcela jistě, že nechci být gynekologem provádějícím interrupce. Byl jsem vždy proti likvidaci života před jeho zrozením. Jako začínající lékař jsem se pokaždé nechal nadchnout právě tím, co jsem dělal, na jakém jsem byl oddělení v rámci předatestačního kolečka. Práce s dětmi mi však učarovala - přesto, že je náročná, je krásná. Spolu s dalšími činnostmi vyplývajícími z mých povinností v IPVZ a ČSAKI mne plně pohlcuje, takže nemám ani čas na knížku nebo moji tak oblíbenou varhanní hudbu. Ale nevadí - stojí to za to.