29.6.2003 Blokátory kalciových kanálů se v průběhu posledních deseti let staly jedním z nejpoužívanějších léčiv v oblasti kardiologie. Nejčastěji se užívají při arteriální hypertenzi a angině pectoris (obvykle v kombinované léčbě), u některých zástupců této skupiny existují i další indikace (například arytmie a hypertrofická kardiomyopatie u verapamilu, primární plicní hypertenze u nifedipinu).

Blokátory kalciových kanálů jsou heterogenní skupinou léčiv s různými hemodynamickými a klinickými účinky. Obecně je lze charakterizovat obdobným mechanismem účinku: blokují vstup kalcia do buňky pomalými kanály (L-typ), snižují jeho intracelulární koncentraci, a vedou tak k relaxaci hladkého svalstva ve stěně cév, ke snížení kontraktility myokardu, snížení elektrické vodivosti a dráždivosti převodního systému. U jednotlivých léčiv převládá buď působení na cévy (dihydropyridinová léčiva), nebo vliv na myokard (verapamil), případně jsou obě složky působení v rovnováze (diltiazem). Tato skupina léčiv je postupně rozšiřována o nové látky s výhodnými vlastnostmi. Jako druhá generace blokátorů kalciových kanálů se označují léčiva s prodlouženým účinkem, který je dán buď odlišnou molekulární strukturou, nebo galenickou formou s řízeným uvolňováním, případně kombinací obou. Za třetí generaci blokátorů kalciových kanálů se označují léčiva se silnou vazbou na membrány, která je dána kladným nábojem nebo lipofilitou molekuly. Tato silná vazba vede ke zpomalenému obsazování kalciových kanálů, a tím i k pomalému a plynulému nástupu účinku. To má tu výhodu, že se tak prodlužuje doba působení léčiva, zároveň tato skutečnost ovlivňuje i četnost nežádoucích účinků.
Metaanalýza studií s kalciovými blokátory publikovaná v roce 1995 ukázala, že krátkodobě působící léčiva první generace zhoršují u pacientů s ICHS prognózu (pravděpodobně mechanismem náhlé vazodilatace s následnou tachykardií, stimulací sympatiku a vyplavením reninu). Tyto výsledky vedly k závěru, že je třeba krátkodobě působící léčiva nahradit látkami s delším biologickým poločasem eliminace, případně lékovými formami s postupným uvolňováním a prodlouženým účinkem, aby vliv na krevní tlak byl pozvolný a koncentrace v průběhu dávkovacího intervalu co nejstabilnější. Těmto požadavkům vyhovují již zmiňované kalciové blokátory III. generace, které se díky vysoké lipofilitě významně akumulují v biologických membránách stěny cév. Do této skupiny se kromě lacidipinu a amlodipinu řadí i barnidipin (Vasexten10, Vasexten20, Yamanouchi Pharma).

Charakteristika

Barnidipin je novým léčivem ze skupiny blokátorů kalciových kanálů. Zařazuje se do poslední, tzv. III. generace. Je pro něj charakteristický pomalý nástup účinku a stabilní antihypertenzní účinek v průběhu celého 24hodinového dávkovacího intervalu. Barnidipin je jediný z dosavadních kalciových blokátorů, který je k dispozici ve formě čistého stereoizomeru (S,S), nejúčinnějšího ze čtyř existujících enantiomerů této molekuly, odvozené od 1,4-dihydropyridinu. Mechanismem antihypertenzního účinku barnidipinu je blokáda kalciových kanálů v membráně buněk hladkého svalstva cév. Tato blokáda má za následek vazodilataci, která v porovnání s působením některých dalších léčiv této skupiny je silnější, trvá déle a díky vysoké lipofilitě a formě s řízeným uvolňováním nastupuje pomaleji. Ani dlouhodobé užívání barnidipinu nevede ke vzestupu klidové tepové frekvence. Barnidipin v jedné denní dávce udržuje pod kontrolou i časné ranní vzestupy krevního tlaku.

Farmakokinetika

Barnidipin je rychle resorbován z trávicího ústrojí, jeho biologická dostupnost není ovlivněna současným příjmem potravy. Maximálních plazmatických koncentrací dosahuje za 5 až 6 hodin po perorálním podání. V krevním oběhu je vázán z 92 až 98 % na plazmatické proteiny, převážně na albumin. Barnidipin je biotransformací v játrech (prostřednictvím cytochromu P-450 3A) přeměňován na několik inaktivních metabolitů. Eliminace probíhá převážně metabolickou cestou, v nezměněné formě se vylučuje jen minimální podíl podané látky. Barnidipin a jeho metabolity jsou vylučovány převážně stolicí (60 %) a močí (40 %). Biologický poločas eliminace barnidipinu je přibližně 20 hodin. Farmakokinetika barnidipinu není ovlivněna věkem, pohlavím ani kolísáním renálních funkcí. Porucha jaterní funkce ovlivňuje metabolismus barnidipinu a zvyšuje jeho plazmatickou koncentraci, proto je třeba u takových pacientů upravovat dávkování.

Klinické studie

V řadě klinických studií byla ověřována účinnost a bezpečnost barnidipinu v léčbě hypertenze. Ve studii, do které bylo zařazeno 190 hypertoniků, poklesly po 6 týdnech podávání barnidipinu hodnoty diastolického tlaku v průměru o 8,5 mm Hg. Při dalším sledování pacientů, u kterých monoterapie barnidipinem byla účinná, se ukázalo, že u převážné většiny sledovaných osob účinnost monoterapie přetrvává ještě ve třetím roce léčby.
V jiné studii byly sledovány hodnoty krevního tlaku v průběhu 24 hodin po podání 20 mg barnidipinu. Studie, která trvala 6 týdnů, ukázala, že hodnoty v průběhu 24hodinového intervalu jsou stabilní (průměrný rozdíl mezi denní maximální a minimální hodnotou činil 0,82 mm Hg pro systolický a 0,71 mm Hg pro diastolický tlak).
Ve studiích porovnávajících účinnost barnidipinu s amlodipinem a nitrendipinem byla účinnost všech léčiv srovnatelná. V dalších studiích (s 247 pacienty) byla porovnávána účinnost atenololu, enalaprilu a barnidipinu. Po 6 týdnech léčby byla účinnost srovnatelná. Pokud se při léčbě pacientů, jejichž hypertenze nebyla dostatečně kontrolována atenololem, přidal k atenololu barnidipin, došlo u nich k výraznému snížení hodnot krevního tlaku (o 11,3 mm Hg u systolického a 5,5 mm Hg u diastolického tlaku). Obdobně u pacientů, u nichž monoterapie enalaprilem nebyla dostatečně účinná, vedla kombinace s barnidipinem k dalšímu snížení krevního tlaku. U většiny pacientů, jejichž krevní tlak nebyl samotným enalaprilem dostatečně kontrolován, vedla změna léčby z enalaprilu na monoterapii barnidipinem k dostatečnému snížení hodnot tlaku. Tyto výsledky ukazují jak účinnost monoterapie barnidipinem, tak účinnost kombinace barnidipinu s beta-blokátorem nebo inhibitorem ACE tam, kde monoterapie léčivy z těchto skupin nedostačuje.
Jiná klinické studie hodnotila účinnost barnidipinu u starších hypertoniků (nad 75 let). Podávání barnidipinu vedlo ke kontrole hypertenze u 84 % zařazených pacientů.
Hodnocení studií s barnidipinem z hlediska bezpečnosti ukázalo, že barnidipin má příznivý bezpečnostní profil. Zatímco při použití některých léčiv z této skupiny se perimaleolární otoky vyskytují až u 30 % pacientů, při léčbě barnidipinem se edémy kotníků vyskytly jen u 3,9 % pacientů.

Indikace

Mírná až středně těžká esenciální hypertenze.

Nežádoucí účinky, kontraindikace

Barnidipin je velmi dobře snášen. Nejčastěji pozorovanými nežádoucími účinky byly bolesti hlavy, návaly horka (4,3 %), periferní otoky, závratě (2,7 %) a palpitace (1,9 %). Tyto příznaky se objevují většinou jen přechodně.
Mezi kontraindikace patří známá přecitlivělost na jednu nebo více složek přípravku nebo na některou látku ze skupiny dihydropyridinů, dále jaterní nedostatečnost, závažná porucha renální funkce (clearance kreatininu pod 10 ml/min), nestabilní angina pectoris, akutní infarkt myokardu (během prvních 4 týdnů) a neléčené srdeční selhání. Nedoporučuje se současné podávání silných inhibitorů enzymu CYP3A4 (například erythromycinu, clarithromycinu, ketoconazolu a itraconazolu).

Dávkování a způsob podání

Barnidipin je k dispozici v přípravku Vasexten10 (tobolky s řízeným uvolňováním, obsahující 10 mg barnidipini hydrochloridum) a Vasexten20 (tobolky s řízeným uvolňováním obsahující 20 mg barnidipini hydrochloridum). Doporučuje se léčbu zahájit dávkou 10 mg barnidipinu v jediné denní dávce, podávané ráno. Dávku lze zvýšit na 20 mg jedenkrát denně, pokud je to nutné. Ke zvýšení dávky je možno přistoupit pouze po dosažení ustáleného stavu při počáteční dávce, což obvykle trvá nejméně 3 až 6 týdnů. Tobolky se užívají před jídlem, po jídle i během jídla, zapíjejí se nejlépe sklenicí vody. Vzhledem k nedostatku údajů o podávání dětem by neměli pacienti do 18 let přípravek užívat.


Poznámka:
Statut přípravku: léčivý přípravek, je vázán na lékařský předpis.
Úhrada z prostředků veřejného zdravotního pojištění: viz Číselník VZP.
Další přípravky se stejnou účinnou látkou: toho času není žádný přípravek registrován SÚKL.